V Sokratovském klubu v Oxfordu byly nejednou čteny přednášky, které se snažily vysvětlit protiklady mezi domněle křesťanským a domněle vědeckým přístupem k víře. Bylo nám řečeno, že vědec považuje za svou povinnost hodnotit svou víru výhradně na základě důkazů; má věřit méně tam, kde existuje méně důkazů, a má zcela potlačit svou víru tam, kde se vynoří spolehlivé nepříznivé důkazy. Naproti tomu se nám tvrdí, že křesťan považuje rozhodně za důležité věřit i bez důkazů anebo si zachovat víru nepřizpůsobenou a nezměněnou i v případě stále se zvyšujícího počtu důkazů proti ní. Doporučuje se tedy "ve víře pevně stát", což očividně znamená víru odolávající všem útokům vnějšího světa. 

Kdyby to byl správný popis situace, pak by soužití stejné generace takovýchto vědců a křesťanů bylo velice kolísavým a snadno otřesitelným jevem. Skutečnost, že se tyto dvě skupiny zřetelně překrývají, by byla naprosto nevysvětlitelná. Všechny diskuse tak rozdílných bytostí by končily zajisté úplně bezvýchodně. Účelem tohoto eseje je ukázat, že věci ve skutečnosti nejsou až tak beznadějné. Smysl toho, proč vědci poměřují svou víru důkazy a proč to křesťané nedělají, je třeba podrobněji definovat. Doufám, že až k tomu dojde, nebudou obě strany na sebe nadále zírat v němém a zuřivém nepochopení, i když nesouhlas mezi nimi patrně přetrvá. 

Nejprve tedy pár slov o víře obecně. Nedomnívám se, že by "poměřování víry důkazy" bylo ve vědeckém životě něčím tak obecným, jak se prohlašuje. Vědci se většinou nezabývají vírou v nějaké věci, ale objevováním věcí. A ani jeden z nich podle mého nejlepšího vědomí nepoužívá výrazu "víra" pro věci, které objevil. Před prohlídkou mrtvoly lékař sdělí, že má za to, že se ten člověk otrávil. Jakmile tělo podrobně prohlédne a vyšetří, prohlásí, že ten člověk byl otráven. Nikdo přece neprohlašuje, že věří násobilce. Níkdo, kdo dopadne zloděje při činu, neuvede, že věří, že ten muž kradl. Když pracuje vědec, to jest, pokud je vědec, pak pracuje tak, aby pronikl od víry či nevíry až k poznání. 

Samozřejmě používá různé hypotézy, domněnky či předpoklady. 

Nemyslím si, že domněnky a předpoklady jsou vírou.Chceme-li tedy zjistit, jaký má vědec přístup k víře, nesmíme přihlížet k jeho životu vědeckému, ale k jeho životu ve volném čase. 

Ve skutečně moderní angličtině použití slova "víra" vyjadřuje obecně velmi slabý stupeň jistoty, až na dvoje speciální použití. "Kde je Tom?" "Věřím, že jel do Londýna." Mluvčí by byl jen mírně překvapený, kdyby Tom do Londýna vůbec nejel. "Kdy se to stalo?" "Věřím, že roku čtyři sta třicet před Kristem." Mluvčí míní, že si tím zdaleka není jistý. Totéž platí o záporu, je-li uveden ve formě: .Nevěřírn," Například: "Zvládne Jones tenhle semestr?" .Nevěřím" Jeli však zápor vyjádřen jinou formou, pak se stává jedním ze dvou speciálních druhů použití, o nichž jsem se zmínil před chvílí. Jde o použití tvaru: "Tomu nevěřím" anebo ještě něco silnějšího: "Já ti nevěřím". .Nevěřírn tomu" je daleko silnější zápor než kladné vyjádření "věřím". Jako třeba: "Kde je paní Jonesová?" "Věřím tomu, že utekla s jejich majordomem." "Tomu nevěřím." Toto, zvlášť když je to vyřčeno hněvivě, může navozovat přesvědčení, které je v subjektivní jistotě těžko odlišitelné od znalosti z vlastní zkušenosti. Druhé speciální použití je "věřím" vyslovené křesťanem. Není příliš obtížné dát zarputilému materialistovi na srozuměnou, jaký přístup se za tímto "věřím" skrývá, jakkoliv málo s ním souhlasí. Materialista si může jen sám sebe představovat, jak odpovídá na jakousi zprávu o zázraku slovy: "Tomu nevěřím!", a pak si domýšlet stejný stupeň přesvědčení na opačné straně. Ví, že zde a teď nemůže vyvrátit zázrak s jistotou matematického důkazu, avšak formální možnost, že zázrak se přece jen mohl stát, ho neobtěžuje o nic víc než strach, že voda by se nemusela skládat z H a O, z vodíku a kyslíku. Podobně křesťan musí nutně vyžadovat přesvědčivý důkaz; avšak formální možnost, že by Bůh nemusel existovat, není nutně obsažena ve formě té nejmenší skutečné pochybnosti. Jsou ovšem křesťané, kteří věří, že takový přesvědčivý důkaz existuje, stejně jako mohou existovat materialisté, kteří mají za to, že toto přesvědčení lze jednoznačně vyvrátit. Jenže který z nich má pravdu (jestli ji některý má), když se bude držet důkazu či vyvrácení, se nezjistí vírou či nevírou, nýbrž poznáním. Mluvíme o nejsilnějším stupni víry či nevíry, ale ne o poznání. Víra v tomto smyslu mi připadá jako jednomyslné schválení návrhu, jejž považujeme za tak vysoce pravděpodobný, že to psychologicky vylučuje jakoukoliv pochybnost, i když se nevylučuje logické uvažování. 

Lze se ptát, jestli víra (a samozřejmě nevíra) tohoto druhu se někdy sjednotí s nějakými jinými než teologickými názory. Myslím, že mnohá víra se tomu přibližuje, to znamená, že mnohé pravděpodobnosti se nám zdají tak silné, že absence logické jistoty v nás nevzbuzuje ani nejmenší stín pochybnosti. Tento charakter mají mnohé vědecké víry těch, kteří sami nejsou vědci, zvláště mezi nevzdělanci. Stejného druhu jsou mnohé naše víry o jiných lidech. Sám vědec nebo ten, který vědecky bádá v laboratoři, věří své ženě a svým přátelům, jistě ne bez důkazů, ale s větší jistotou, než by opravňovaly důkazy získané laboratorním způsobem: Většina příslušníků mé generace chová víru ve skutečnost vnějšího světa a jiných lidí, a dáváte-li tomu přednost, nevíru v krajní egocentrismus daleko přesahující naše nejsilnější argumenty. Může být pravda, jak se teď říká, že celá ta záležitost vznikla z kategorie chyb a omylů a byla pseudoproblémem, ale ve dvacátých letech jsme to přece nevěděli. Ale přesto jsme i tak dokázali nevěřit v solipsismus, ve zcela krajní sebestřednost. 

Až dosud neexistuje otázka víry bez důkazu. Musíme se vyvarovat zmatku ve způsobu, jakým křesťan nejprve s jistými návrhy souhlasí, a ve způsobu, jakým k nim potom přilne. Ty způsoby se musí pečlivě rozlišovat. O druhém do jisté míry platí tvrzení, že křesťané doporučují určité podcenění zřejmých protidůkazů, a já se později pokusím vysvětlit proč. Pokud však vím, dosud se neočekává, že by člověk měl s těmito návrhy souhlasit zcela bez důkazů anebo navzdory důkazům. Každopádně, pokud to někdo očekává, já to určitě nejsem. A opravdu, člověk, který přijme křesťanství, vždycky myslí, že má k tomu dobré důkazy, ať jsou to jako u Dantafisici e metafisici argumenti, důkazy fyzické i metafyzické, důkazy historické nebo důkazy náboženské zkušenosti či důkazy autority anebo všechny dohromady. Neboť samozřejmě autorita, jakkoliv ji můžeme v tom či onom jednotlivém případě oceňovat, je druhem důkazu. Všechno, čemu věříme v historii, většina toho, čemu věříme v zeměpise, mnohé z toho, čemu věříme ve věcech týkajících se každodenního života, přijímáme na základě autority jiných lidských bytostí, ať jsme křesťané, ateisté, vědci nebo prostí lidé z ulice. 

Není účelem tohoto eseje hodnotit důkazy jakéhokoliv druhu, na nichž křesťané zakládají svou víru. Kdybych to měl udělat, znamenalo by to sepsat důkladnou apologii. Tady mohu jen zdůraznit, že v nejhorším případě nesmí být tento důkaz tak slabý, aby ospravedlňoval názor, že všichni, koho přesvědčí, jsou k důkazům lhostejní. Zdá se, že dějiny myšlení to velice zjednodušují. Ve skutečnosti víme, že věřící neodděluje od nevěřících nízká inteligence či odmítavý postoj k přemýšlení. Mnozí z věřících jsou velicí myslitelé nebo uznávaní vědci. Můžeme se o nich domnívat, že se mýlí, ale musíme usuzovat, že jejich omyl je přinejmenším přijatelný. Mohli bychom vskutku mít za to, že vyplývá jen z mnohosti a odlišnosti argumentů proti víře. Protože nejde jen o jeden případ proti náboženství, ale o mnohem víc. Někteří tvrdí, podobně jako Kapaneus ve Statiově podání, že jde o projekci našich primitivních obav, neboť primus in orbe deos [ecit timor - jako první v okrsku zemském stvořili bohové bázeň, jiní souhlasí s Euhernerem, že všechno je "nástrojem" zavedeným zkaženými králi, kněžími nebo kapitalisty, další jsou zajedno s Taylorem, že náboženství pochází ze snů o mrtvých, jiní zase s Frazerern, že je vedlejším produktem zemědělství, a opět další tvrdí jako Freud, že jde o neurózu. Modernisté řadí víru do kategorie omylů. Nikdy neuvěřím, že chyba, proti níž bylo nutno tasit na obranu tolik různých zbraní, postrádala už od začátku naprosto hodnověrnost. Veškeré toto "zaujímání pozic a budování zákopů" nasvědčuje tomu, že se vede boj proti velmi úctyhodnému nepříteli. 

V naší době ovšem existují lidé, jimž se celá situace jeví podstatně jinak, a to vlivem učení o potlačených tužbách. Připouštějí, že lidé očividně rozumní byli k náboženství svedeni a oklamáni nějakými vábivými argumenty. Ti oklamaní ale důsledně prohlašují, že je svedly jen jejich vlastní touhy a že argumenty se vynořovaly až potom jako jejich racionální vysvětlení. Že je tyto argumenty nikdy vnitřně nepřesvědčily, ba dokonce nebyly považovány za hodnověrné,.. viac v knihe.