- BERNARD MELTZER 

Spisovatel Jim Collins spolu s týmem výzkumných pracovníků studovali tajemství úspěchu největších společností v naší zemi. Přišli na pozoruhodné věci. Collinsova kniha Good to Great (Od dobrého k velkému) rozebírá, co udělá z dobré společnosti společnost velkou z hlediska dlouhodobé výnosnosti. V knize se Collins zabývá způsoby vedení, jež aplikují manažeři těchto společností.

"Překvapilo nás, či spíše doslova šokovalo," píše Collíns, "když jsme zjistili, jaký typ vedoucích je schopen z dobré společnosti udělat společnost velkou. Ve srovnání s různými vůdci a osobnostmi, kteří se dostanou na přední stránky novin a stanou se celebritami, vypadají tito rnanažeři, jako by spadli z Marsu. Jsou to tiší. nenápadní, rezervovaní, ba dokonce plaší lidé. Paradoxně se v nich snoubí osobní pokora s obrovským profesionálním nasazením:" 

Pokora těchto významných manažerů byla patrná nejvíce z toho, jak mluvili sami o sobě - či spíše z toho, jak o sobě nemluvili. Collins uvádí: "Když jsme hovořili s představiteli těchto úspěšných společností. byli ochotni hovořit o společnosti nebo o přínosu jiných manažerů prakticky bez omezení; jakmile jsme ale začali hovořit o jejich vlastním přínosu, stáčeli hovor na jiné téma. Když jsme je nutílí, aby přece jenom o sobě něco řekli, slyšeli jsme třeba .Doufárn, že má slova nezní nějak nadneseně' nebo .Kdyby správní rada nezvolila tak skvělé pokračovatele, sotva byste se mnou dnes mluvili' nebo, že bych na tom měl nějaký velký podíl? To zní dost soběstředně. Já si to o sobě nemyslím. Dostalo se nám požehnání - máme úžasné zaměstnance"? 

Přes tuto pozoruhodnou pokoru byli všichni tito manažeři velice schopní. Díky nim měly jejich společnosti na burze sedmkrát větší výnos, než byl průměr celého trhu v období patnácti let. 

Vsadil bych se, že tito manažeři netrávili mnoho času přemýšlením o tom, jak se stát pokornými. Soustředili se spíše na zdravé obchodní praktiky a budování dobrých vztahů jak mezi zaměstnanci, tak se zákazníky. Jejich postoj nás vede k tomu, abychom se na pokoru podívali z nové perspektivy. 

Mnozí z nás se domnívají, že pokora je příznak slabosti charakteru.Projevujeme-Ii ji, hrozí nám, že ve svém oboru neuspějeme a že doma na nás budou štípat dříví. Zeptejte se lidí, jak by definovali slovo "pokora". Patrně neuslyšíte slova jako úspěch, uspokojení, úcta a rozhodně ne vztah. Nicméně právě tato slova jsou pro pokorné manažery úspěšných společností velmi důležitá. 

Má-li se láska stát naším způsobem života, není pokora pouhým "volitelným doplňkem". Podobně jako jiné charakteristiky milujícího člověka i pokora potvrzuje hodnotu druhých. A podobně jako je tomu u ostatních projevů lásky, snížíme-Ii se, aby jiný mohl být vyvýšen, můžeme zakoušet velkou radost. 

Zkuste se někdy zastavit a pozorovat lidi čekající u pokladny supermarketu. Jakmile máme nakoupeno a stojíme ve frontě u pokladny, projevuje se v naší tváři i v našem celkovém chování netrpělivost. Proč to trvá tak dlouho? Už mě to tu nebaví. Zamíříme s vozíkem k nejkratší frontě a ná·, rokujeme sí tam své místo, přestože někdo přicházel z druhé strany jen o pár vteřin později. Rozhlížíme se, zda se nebude otvírat další pokladna, abychom se tam rychle přesunuli a byli první na řadě. Málokdy řekneme: "Jen sem klidně pojďte. Já nemám naspěch." Naše touha být první je silnější než myšlenka, že bychom mohli někomu dát přednost. 

Touha být první je v nás natolik hluboce zakořeněná, až někteří pochybují, že se pokoře vůbec lze naučit. Máme-li se ale stát lidmi pokornými v duchu, pak se jí prostě naučit musíme. Viděli jste někdy pokorné batole? Od samého narození se řídíme instinktem, který nám velí, že musíme dosáhnout toho, co chceme. 

Pokud považujeme pokoru za způsob, jak dosáhnout radostí z lásky k druhým, stane se součástí našeho životního postoje. Oficiální definice pokory zní "sklonit se, ponížit se". Mohli bychom rovněž říci, že pokora nahrazuje hněv, ambice a sobectví falešného já pokojem skutečného já. Pokorní lidé nepochybují o tom, kým vlastně jsou. Uvědomují si jak hod. notu svou, tak hodnotu druhých, a proto mají radost, když se druhým daří. V západní kultuře není pokora nikterak populárním tématem, nicméně je to nezbytný a velmi přínosný rys lásky. Tím není řečeno, že jí lze dosáhnout snadno. 

Jak už naznačuje její jméno, jednou z hlavních zásad organizace Anonymní alkoholici (Alcoholics Anonymous) je anonymita. V AA nejsou žádná velká jména - všichni jsou si rovni jakožto lidé, které zotročil alkohol a kteří se společně snaží se této závislosti zbavit. Mohli byste se domnívat, že Bill Wilson, který tuto organizaci v třicátých letech dvacátého století založil, byl příkladem pokorného člověka. A skutečně byl po určitém čase. Trvalo ale hodně dlouho, než se pokorným sta!. 

Susan Cheeverová napsala Wilsonův životopis My Name is Bill (Jmenuji se Bill). Barvitě v něm líčí, jak Wilson zápasil s touhou po uznání. Mnoho let poté, co Wilson založil AA a její program dvanácti kroků, vyjádřili zástupci Yaleovy univerzity přání udělit mu za jeho zásluhy čestný doktorát. Wilson velmi toužil po tomto titulu a po slávě, která ho doprovázela. Nicméně ve svém životě již dospěl do bodu, kdy "byl dostatečně obeznámen se svými vlastními zásadami, a tudíž věděl, že přijetí této pocty by rozhodně nebyl ten nejlepší nápad".' 

Princip anonymity nám podle Wilsona připomíná, že "principy stojí nad osobnostmi a my musíme prokazovat skutečnou pokoru". V téže .souvislosti napsal: "Vede nás duch anonymity a my se snažíme zbavit se přirozené touhy vyniknout.'" Cheeverová píše: Wilson "usilovalo pokoru, ovšem s touto touhou musel bojovat".' 

Wilson váhal, jak na nabídku Yaleovy univerzity zareagovat. Zeptal se tedy správní rady AA. "Potěšilo ho, když všichni až na jednoho vyjádřili názor, že by měl poctu přijmout," píše Cheeverová. Proti byl pouze Archibald Roosevelt, syn bývalého presidenta Theodora Roosevelta. Mladý Roosevelt Wilsonovi vysvětloval, že jeho vlastní otec se obával přitažlivosti moci, a proto se rozhodl žádné osobní pocty nepřijímat. Výjimku udělal pouze u Nobelovy ceny. 

Cheeverová píše: "Bill věděl, že Roosevelt má v podstatě pravdu," Nakonec se rozhodl osobně poctu nepřijmout (přestože Yaleova univerzita mu nabízela, že bude uveden pouze jako "w. w.", nikoli tedy plným jménem). Žádal, aby se pocty dostalo Anonymním Alkoholikům jako organizaci; to však Yaleova univerzita odmítla. 

Cheeverová ve své knize popisuje, jak se Wilson stával stále pokornějším. "Později odmítl objevit se na titulní straně časopisu Time, přestože mu redaktoři nabízeli, že ho vyfotografují pouze zezadu. Odmítl ještě nejméně šest dalších čestných titulů i předběžné sondy výboru pro udělování Nobelovy ceny." 

Tento muž měl stejný přirozený sklon k pýše, jaký máme i my ostatní. Viděl ovšem, jak prospěšná je anonymita v jím založené organizaci. Proto zvolil cestu pokory, přestože druhá cesta by ho přivedla na .výsluní pozornosti. Svým rozhodnutím zachoval věrohodnost svého díla a mohl dále sloužit ostatním alkoholikům. Této službě vlastně zasvětil celý svůj život. 

Proč tento příběh vyprávím? Nechci tím říci, že je špatné přijímat uznání druhých. Pocty a uznání mohou inspirovat ty, kdo o něco usilují, a mohou tedy posloužit dobrému dílu. Bill Wilson ovšem prožíval vnitřní svár mezi touhou být uznáván a touhou být pokorný. Mnozí z nás pociťují podobné napětí. Wilson se zřejmě obával, že veřejné uznání by… viac v knihe