Křesťanství tedy není  výjimkou v tom, že má vizuální symbol. Avšak kříž  nebyl první. Kvůli zuřivému obviňování křesťanů  a pronásledování, kterému byli vystaveni, „museli být velmi opatrní a vyhýbat se okázalému předvádění svého náboženství. A tak se kříži - dnes univerzálnímu symbolu křesťanství - zprvu vyhýbali nejen pro jeho přímé spojení s Kristem, ale také kvůli ostudné souvislosti s popravami běžných zločinců.“ Proto na stěnách a stropech katakomb (podzemních pohřebišť vně Říma, kde se pronásledovaní křesťané pravděpodobně ukrývali), jsou snad nejranější křesťanské motivy obrazy páva (o kterém se předpokládá, že symbolizoval nesmrtelnost), holubice, vítězné palmy a zvláště ryby. Jen zasvěcení přitom mohli vědět, co nikdo jiný nemohl uhodnout - že ichthys („ryba“) byl akronym pro Iesus Christos Theou Hyios Sotér („Ježíš Kristus, Syn Boží, Spasitel“). Ryba však křesťanským symbolem nezůstala, bezpochyby proto, že souvislost mezi Ježíšem a rybou byla čistě akronymická (příhodné uspořádání písmen) a neměla žádný vizuální význam.

O něco později, zhruba ve druhém století, pronásledovaní křesťané dávali zřejmě  přednost kreslení biblických témat, jako jsou Noemova archa, Abraham obětující berana místo Izáka, Daniel v jámě lvové, jeho tři přátelé v ohnivé peci, Jonáš vyvržený rybou, křest, pastýř nesoucí ovečku, uzdravení ochrnutého a vzkříšení Lazara. Všechno to byly symboly Kristova vykoupení, ačkoli je nebylo možné použít k obvinění, protože jen poučení byli s to vyložit jejich význam. Kromě toho monogram Chí-Ró (první dvě písmena řeckého slova Christos) byl populárním kryptogramem, který často měl tvar kříže. Někdy před ním stál beránek a jindy se znázorňoval s holubicí.

Univerzálně přijatelný  křesťanský znak musel nutně vypovídat o Ježíši Kristu, ale možností byla celá řada. Křesťané si mohli vybrat kolébku či jesle, do kterých byl malý Ježíš  položen, nebo tesařský stůl, u kterého pracoval jako mladý muž v Nazaretě (dávaje tím důstojnost lidské práci), nebo loď, ze které učil zástupy v Galileji, nebo zástěru, kterou se přepásal, když umýval nohy apoštolům, což by vypovídalo o jeho duchu pokorné služby. Pak tady byl kámen, který byl odvalen od ústí Josefova hrobu, symbolizující jeho vzkříšení. Dalšími možnostmi byly trůn jako symbol Boží svrchovanosti, na kterém Jan ve svém vidění spatřil také Ježíše, nebo holubice, symbol Ducha svatého seslaného z nebe na den letnic. Každý z těchto sedmi symbolů by byl vhodným ukazatelem na některou stránku Pánovy služby. Místo toho se vyvoleným symbolem stal prostý kříž. Jeho dvě břevna byla již od pradávna kosmickým symbolem osy mezi nebem a zemí. Ale skutečnost, že si kříž vybrali křesťané, měla ještě konkrétnější vysvětlení. Chtěli si totiž připomínat, že ústředním bodem jejich chápání Ježíše není ani jeho narození nebo mládí, ani jeho vyučování nebo služba, ani jeho vzkříšení či vláda, ani jeho dar Ducha, nýbrž jeho smrt, jeho ukřižování.

Avšak je téměř jisté, že od druhého století křesťané nejen kreslili, malovali a tesali kříž jako obrazový symbol své víry, ale také dělali znamení kříže na sobě a ostatních. Jedním z prvních svědků této praxe byl Tertullián, severoafrický právník a teolog, který byl nejtvořivější okolo roku 200. 

Napsal: 

Hippolytus, římský  učenec a presbyter, je zvlášť zajímavým svědkem, protože je znám jako „zapřisáhlý reakcionář, jenž ve své vlastní generaci byl zastáncem minulosti místo budoucnosti“. Jeho proslulé pojednání Apoštolská tradice (asi r. 215) „výslovně tvrdí, že zaznamenává pouze formy a vzory obřadů již tradičních a zvyků již dlouho zažitých, a bylo napsáno jako promyšlený protest proti novotám“. Když tedy popisuje určité „církevní řády“, můžeme si být jisti, že se praktikovaly již nejméně o generaci dříve. Hippolytus zmiňuje používání znamení kříže, když biskup pomazával čelo uchazeče při konfirmaci, a doporučuje ho při soukromé modlitbě: „...vždycky ho [Krista] napodobujte tím, že si upřímně poznamenáte čelo: neboť toto je znamení jeho ukřižování.“ Dodává také, že je to i ochrana před zlem: „Když jste v pokušení, zbožně si zapečeťte čelo znamením kříže. Neboť toto znamení ukřižování se ukazuje proti ďáblu, pokud to děláte ve víře - ne tak, aby vás viděli lidé, ale podle svého poznání ho nastavte jako štít.“

Není nutné, abychom tento zvyk odmítli jako pověrčivost. Alespoň původně  bylo znamení kříže zamýšleno vlastně k posvěcení každého aktu a ztotožnění s ním -  patří to Kristu.

V polovině třetího století v době, kdy biskupem Kartága byl další severoafričan jménem Cyprian, propuklo na popud císaře Decia (250-251) hrozné pronásledování, během něhož tisíce křesťanů raději zemřely, než aby přinášeli oběť jeho jménu. Ve snaze posílit morálku svého lidu a povzbudit je, aby raději přijali mučednictví než kompromis ve své křesťanské víře, Cyprian připomínal lidem ceremonii kříže: „...na ochranu naší hlavy si vezměme přilbu spasení... aby bylo chráněno naše čelo a s ním i znamení Boží.“ A věrné, kteří snášeli vězení a riskovali smrt, Cyprian chválil těmito slovy: „...vaše čela, posvěcená Boží pečetí... jsou vyhrazena pro korunu, kterou vám dá Pán.“

Richard Hooker, anglický  teolog ze šestnáctého století a mistr chrámu v Londýně, vyvyšoval skutečnost, že raní církevní otcové  navzdory tomu, že pohané pohrdali Kristovým utrpením, „si zvolili znamení kříže (zde při křtu) před jakýmkoliv jiným vnějším znakem, pomocí kterého by svět nejsnadněji rozeznal, co jsou zač.“ Přitom si byl vědom otevřeného nesouhlasu puritánů. Ti říkali, že „křižování a podobné kousky papeženství, které Boží církev v dobách apoštolů vůbec neznala“ by se neměly používat, neboť lidské výmysly by se neměly přidávat k Božím nařízením a vždy je zde nebezpečí pověrčivého zneužívání. Stejně jako král Chizkijáš zničil bronzového hada, tak je nutné zanechat křižování. Ale Hooker si stál na svém. Ve věcech „lhostejných“, které nebyly neslučitelné s Písmem, mají křesťané svobodu. Kromě toho znamení kříže mělo pozitivní užitek: je „pro nás výstrahou... abychom se chlubili službou Ježíše Krista, a ne věšeli hlavy jako lidé, kteří se stydí - i když si tím přivodíme potupu a nactiutrhání ze strany tohoto bídného světa.“

Tím, kdo dal další popud k používání symbolu kříže, byl Konstantin, první císař  vyznávající, že je křesťan. Důvodem (podle Eusebia) bylo, že v předvečer bitvy o Milvianský most, která mu zajistila nadvládu na Západě (312-312), uviděl na obloze světelný kříž a s ním slova in hoc signo vinces (‚tímto symbolem dobuď vítězství‘). Okamžitě jej přijal za svůj emblém a nechal jím vyzdobit korouhve své armády.

Ať už si myslíme o Konstantinovi a vývoji „křesťanstva“ po něm cokoliv, církev přinejmenším věrně uchovávala kříž jako svůj  ústřední symbol. V některých církevních tradicích je uchazeč  o křest stále znamenán křížem a příbuzní zesnulého křesťana pravděpodobně vztyčí kříž nad jeho hrobem. A tak bychom mohli říct, že od kolébky po hrob se církev snaží identifikovat a chránit křesťana křížem.

Skutečnost, že si křesťané  vybrali kříž jako symbol své víry, je ještě překvapivější, když si připomeneme hrůzu, s jakou se na ukřižování ve starověku pohlíželo. Není těžké chápat, proč Pavlovo „slovo o kříži“ bylo pro tolik posluchačů „bláznovstvím“ či šílenstvím (1K 1,18.23). Jak může duševně zdravý člověk uctívat jako boha mrtvého člověka, který byl jako zločinec spravedlivě odsouzen a popraven nanejvýš pokořujícím způsobem? Tato kombinace smrti, zločinu a hanby Ježíše odsouvala za hranice respektu, natožpak uctívání.

Ukřižování zjevně  vynalezli „barbaři“ na okraji tehdy známého světa a od nich je převzali Řekové i Římané. Je to pravděpodobně ta nejkrutější metoda popravy, jaká se kdy praktikovala, protože záměrně oddaluje smrt do okamžiku nejvyššího stupně týrání. Oběť může trpět několik dní, než zemře. Když tuto metodu zavedli Římané, vyhradili ji zločincům usvědčeným z vraždy, vzpoury nebo ozbrojené loupeže – za předpokladu, že se jednalo současně o otroky, cizince nebo jiné ne-lidi. Proto byli Židé pobouřeni, když v roce 4 př. Kr. římský generál Varus ukřižoval dva tisíce jejich krajanů a když během obléhání Jeruzaléma generál Titus ukřižoval tolik uprchlíků z města, že nebylo možné najít ani „místo… na kříže, ani kříže na těla“.

Jestliže Římané  se dívali na ukřižování s hrůzou, stejně na ně  pohlíželi i Židé, i když z jiného důvodu. Nedělali totiž  rozdílu mezi „stromem“ a „křížem“, tedy ani mezi pověšením a ukřižováním. Proto na ukřižované zločince vztahovali děsivé prohlášení zákona, že „ten, kdo byl pověšen, je zlořečený Bohem“ (Dt 21,23). Nemohli uvěřit, že by Mesiáš zemřel pod Božím prokletím, pověšený na dřevě. Žid Trypho to křesťanskému apologetovi Justinovi, který s ním vedl dialog, řekl takto: „V tomto bodě jsem nesmírně nedůvěřivý.“

Takže první nepřátelé  křesťanství – ať už byli původem Římané,  Židé, nebo obojí – nevynechali žádnou příležitost k zesměšnění tvrzení, že Boží pomazaný a lidský Spasitel skončil svůj život na kříži. Ta myšlenka byla šílená. Dobře to ilustruje nápis na zdi z druhého století, který se našel na palatinské hoře v Římě na zdi domu, který někteří badatelé považují za školu pro císařské sluhy. Je to první vyobrazení ukřižování a jedná se o karikaturu. Hrubá kresba zobrazuje člověka s hlavou osla přibitého na kříži. Po levici stojí další člověk s jednou rukou vztaženou v uctívání. Dole jsou nerovnoměrně naškrábaná slova ALEXAMENOS CEBETE (tj. sebete) THEON – „Alexamenos uctívá Boha“. Tato karikatura je nyní v kircheriánském muzeu v Římě. Bez ohledu na původ obvinění z uctívání osla (které bylo přičítáno jak Židům, tak křesťanům) je zde předmětem posměchu uctívání ukřižovaného muže.