Mnoho rodičů žije v přesvědčení, že od hněvu je už jen krůček k slovnímu či fyzickému napadání dětí. Nicméně hněv je normální lidský cit, který vysílá signál: "Něco se musí změnit, a to hned." Bez hněvu nebudou rodiče schopni čelit svéhlavosti svých dětí, V dnešních rodínách to vypadá, jako by právo hněvat se měly pouze děti. Strach projevit hněv je kořenem současné rodičovské impotence. 

Nedávno jsem pozoroval dnes již běžnou scénu: Zhruba čtyřletý chlapeček šel se svou maminkou po pláži. Hošík se rozběhl a běžel napřed. Podlezl plot do upravené květinové zahrádky. Dva metry za touto zahrádkou byla deset metrů hluboká prohlubeň s železniční tratí.

Maminka se přiblížila ke svému synovi. Jemným hlasem mu řekla: 

"Drahoušku, myslím, že vlézt tam nebyl dobrý nápad." Hošík stál a čekal, až přijde blíž. Maminka se překlonila přes plot a řekla: "Jeffrey, pojď sem. Prosím tě, vylez odtamtud. Jednak šlapeš na kytky, jednak jsi moc blízko těm kolejím." Chlapec se ani nepohnul a vzdorovitě se na ni díval. "Pojď, podej mi ruku." Opět žádná reakce. Bylo zřejmé, že hoch si užívá tento okamžik tvrdohlavého vítězství. 

Šli jsme s manželkou dál. Po chvíli jsem se otočil - chtěl jsem vidět, jak to dopadlo. Pořád nic. Maminka se nahýbala přes plot, jak jen to šlo, prosila synka, aby jí podal ruku, a on na ni pořád koukal. Dál jsem nečekal, a tudíž nevím, jak se to vyvíjelo. Možná chlapce ta hra omrzela. Možná si ho matka něčím získala. Možná mu pohrozila, že ho po návratu domů potrestá. Ať· už to dopadlo jakkoli, chlapec se naučil ještě o trochu lěpe zneschopnit své rodiče. 

Podobné scény jsou dokladem, jak je nebezpečné vychovávat děti, aniž. se kdy rozzlobíme. Snažíme-li se vypadat chladně a rozumně, zatímco dítě se chová vzdorně a přitom se vystavuje nebezpečí, děláme ze sebe blázny. Žádný odborník na výchovu by neschválil ono ubohoučké přemlouvání, kterým se snažila situaci řešit zmiňovaná maminka. Co nám ale odborníci radí? 

Thomas Gordon, autor knihy Parent Effectiveness Training (Výchova k účinnému rodičovství) by mamince poradil, aby v klidu přednesla "já-sdělení" - například: "Mám velký strach, když tě tam vidím, protože je to velmi nebezpečné." Tento přístup vychází z předpokladu, že pokud vyjádříte své skutečně pocity, dítě začne spontánně spolupracovat. Gordon doporučuje, abychom nikdy nedávali najevo hněv, protože hněv je "sekundární emoce". Hněv je totiž reakcí na primární emoci, kterou je v tomto případě strach. Měli bychom tedy sdělovat svou primární emoci, a nikoli hněv. Podle tohoto myšlení hněv dítě vždy ohrožuje. 

Co když se ale vašemu dítěti líbí, vidí-li, že máte strach? Co když vašeho syna - podobně jako chlapce, kterého jsem popisoval - v danou chvíli zajímá méně, co právě dělá, než to, že v tu chvíli vidí vaši bezmoc? V takovém případě vám příliš nepomůže, dáváte-li najevo, jak jste zranitelní - byť musím poctivě přiznat, že je celá řada situací, kdy je skutečně vhodnější vyslat "já-sdělení" než na dítě jen vyštěknout nějaký příkaz. Není to však vhodné v situacích vyžadujících nějakou silnější reakci - jako tomu bylo v případě chlapce v záhonku. 

Další významná škola rodičovství, která se objevila v sedmdesátých letech a kterou reprezentují zejména spisy Haima Ginotta, doporučuje jiný přístup, a sice sdělení "následků". Dáte svému synu na vybranou: 

Pokud tam bude stát dál, rozhoduje se nést negativní důsledky, s nimiž ho seznámíte. Můžete mu třeba říci, že pokud se hned nevrátí, nekoupíte mu zmrzlinu, kterou měl slíbenou. Nebo mu můžete říci, že pokud neposlechne, už s ním tento týden na žádnou procházku nepůjdete. 

Mluvit o důsledcích a čekat na to, jak se dítě rozhodne, patří k normálním postupům správné výchovy. Pokud váš' teenager neumývá nádobí včas, je zpravidla správné spojit tuto povinnost s nějakým důsledkem - například se zákazem dívání se na televizi nebo telefonování s přáteli. Dáváte tak svému potomku možnost volby, zda bude či nebude spolupracovat. Pokud nadále nespolupracuje, můžete ohledně důsledků přitvrdit, Skoro každé dítě usoudí, že než se takto trápit, bude lepší nádobí nmýt. Obecně je to vhodnější přístup než stál nad svým dítětem a nutit ho, aby právě teď umylo nádobí. 

Tento přístup ke káznění dětí má ovšem svá omezení. V některých situacích s ním jednoduše nevystačíme. Vzdorný chlapeček stojící v záhoně vyžadoval silnější reakci, než kdyby mu maminka vykládala, jakě následky bude mít, bude-li tam stát dál. Jde-li o vzdornou konfrontaci, některě děti v tu chvíli o eventuálních důsledcích neuvažují. Chtějí prosadit svou právě teď hned! Začnete-li v takové situaci hovořit o budoucích důsledcích, místo abyste situaci řešili rázně, vyzní to slabošsky. 

Většina oněch racionálních a nehněvivých výchovných rad nevidí, jak je důležité, aby rodiče čas od času projevili svůj hněv a svou sílu. Všimněte si, že říkám "čas od času". Výzkumy jasně potvrzují, že tvrdá autoritářská výchova ("Tady velím já, ty buď zticha a dělej, co ti nařizuji") je kontraproduktivní. Plodí úzkost a vzpouru. 

Co mám tedy na mysli, jestlíže radím, abychom projevíli hněv a sílu? V případě oné mamínky se čtyřletým chlapcem bych situaci řešil tak, že bych ho oslovil jménem a hlasitě bych řekl: "Jeffrey, okamžitě se vrať!" Jak bych to říkal, šel bych k němu. Kdyby se okamžitě nevrátil, zavolal bych "Pojď sem!", jakmile bych byl u plotu. Kdyby ke mné okamžitě nepřišel, přelezl bych plot a fyzicky bych ho přivedl nazpět. Pak bych mu pěkně z očí do očí řekl něco jako: "Hrozně jsi mě rozzlobil. Předně jsi podlezl plot a pošlapal kytičky. Dobře víš, že se to nedělá. Za druhé jsi byl moc blizko těm kolejím. A dobře víš, že je to nebezpečně. A za třetí jsi mě neposlechl, když jsem ti říkal, aby ses vrátil. Teď budeš mít velký problém." Pak bych ho bez dalších řečí vzal domů. O nějakou dobu později bych si s ním v klidu promluvilo tom, co se stalo a co od něj očekávám do budoucnosti. A chtěl bych, aby se vyjádřil, že příště se už bude chovat lépe. 

Celá ta věc může mít hlubší psychologickou rovinu. Můžeme se jí zabývat potě, co jsme úspěšně projevíli svou rozhodnost. Pokud se dítě takto normálně nechová, může být jeho jednání důsledkem stresu plynoucíbo z toho, že se rodina právě přestěhovala. Neho se ten hoch možná kvůli něčemu na maminku rozzlobil. Možná objevil svou nezávislost na rodičích a potřebuje si ji vyzkoušet. Na druhě straně, pokud jde o chronické jednání, rovněž to svědčí o tom, že vztah autority mezi rodičem a dítětem je nějak v nepořádku. 

Ale ať už mělo riskantní a vzdorné chování onoho hošíka jakýkoli důvod, v dané chvíli bylo nutno situaci okamžitě řešit. Pokud se mě snažíte okrást, protože jste měl nešťastné dětství, musíte nejprve přestat krást; pak si můžeme popovídat o vašem dětství. Projevovat zuřivý hněv není něco, co se hodí do všech či dokonce do většiny situací. Měli bychom těmito projevy šetřit. Jednáme-li tak příliš často, vytváříme doma negativní prostředí a děti nás nakonec přestanou vnímat. Projevování hněvu a síly je něco jako česnek v salátu: Přiměřené množství dělá divy, je-li ho však příliš, znehodnotí celý obsah. Někteří rodiče projevují hněv příliš často. Jiní oscilují mezi příliš silnými projevy hněvu a přílišnou pasivitou. Kyvadlo je v současnosti vychýlené natolik, že máme nový kulturní problém - "fóbii z hněvu". Výsledkem je, že mnozí rodiče jsou bezbarví - nikdy nedají svůj hněv najevo a pak ve své slabosti dětem dovolí, aby je "převálcovaly".