Čtvrté a páté století byly obdobím významných teologických sporů. Zatímco západní polovina říše se snažila vyrovnat s donatistickou a pelagiánskou krizí" a organizované mnišské řády se začínaly ustavovat ve všech koutech říše, východní církev se potýkala s řadou důležitých christologických otázek ohledně přirozenosti Krista a jeho vztahu k Bohu Otci. Jejich řešení se rozhodovalo na čtyřech ekumenických koncilech, v Nikáji roku 325, v Konstantinopoli v roce 381, v Efezu roku 431 a v Chalcedonu v roce 451. 

Skutečnost, že se církev v této době těšila podpoře císařské rodiny, měla dvojí efekt na průběh teologických sporů. Na jedné straně císařské zdroje usnadnily cestování a komunikaci mezi biskupy ve vzdálených provincíích. Hned po skončení nikájského koncilu císař Konstantin například zpřístupnil službu císařské pošty a dopravy cestujícím biskupům. To znamenalo, že v době, kdy cestování byio pomalé, náročné a drahé, biskupové mohli cestovat relativně snadno a hlavně zadarmo. Na druhou stranu, císařská podpora nebyla zadarmo: dokonce i Konstantin, přestože podporoval pravověrnou stranu proti straně ariánské, byl vždy ve prospěch jakéhokoli teologického řešení, které zaručovalo politickou jednotu a harmonii. Císařova ochota zasáhnout do vnitřních záležitostí církve proto ztížila vyjednávání teologů ohledně různých věroučných sporů; teologické debaty byly samy o sobě rozvratné i bez císařových intervencí. 

Záležitosti, které se objevují v různých teologických debatách čtvrtého a pátého století jsou příliš složité a jejich aktérů je příliš mnoho, než abychom je mohli tady jednoduše shrnout. Následovat bude pouze pokus načrtnout obrysy sporů a představit jejich hlavní principy. Debaty se odvíjely od dvou základních otázek. Jedna vystoupila do popředí spolu s Ariem a vyžádala si naprostou pozornost biskupů a císaře Konstantína v Nikájí v roce 325 a opět na synodu v Konstantinopoli v roce 381. Druhá otázka se postupně Vyvinula z té první a souvisela s Kristovou přirozeností. Přesněji řečeno, diskutovalo se o způsobu, jakým byla Kristova božská a lidská přirozenost spojena v jeho osobě. Tato druhá otázka se probírala na ekumenickém synodu v Efezu v roce 431 a v Chalcedonu v roce 451. 

Je známo, že první ekumenický koncil v roce 325 svolal císař Konstantin. Koncil, který zahájil sám císař veřejným proslovem a prosbou o zachování jednoty v církvi, měl minimalizovat rozpory ve východní církvi. Všichni až na dva zúčastněné biskupy nakonec souhlasili s navrženým vyznáním víry, podle něhož byl Kristus stejné podstaty (řecky homoúsios) s Otcem. Oproti Ariovi a jeho stoupencům bylo rozhodnuto, že Kristus, stejně jako Bůh Otec, byl pravým Bohem. 

Řečtí teologové se ale bránili takové formulaci a dozvuky nikájského koncilu potvrdily dvojznačnost obsaženou v takové formulací. Pokud byl Syn stejné podstaty jako Otec, jak je možné definovat jakékoli rozdíly mezi nimi dvěma? Zdálo se, že v takové definici se smažou rozdíly mezi božskými osobami. 

Problém byl částečně lingvistický: řecké slovo pro podstatu popisuje obecnou podstatu nebo konkrétní existenci. Jak vysvětluje William Placher: "Problém trochu může osvětlit jednoduchá analogie. Představte si, že bych vám řekl, že toto těžítko na mém stole je vyrobené z mramoru, ze kterého je postavena i řecká Akropolis, ze stejného materiálu neboli ze stejné podstaty. Možná si budete myslet, že jsem měl na mysli stejný materiál, tedy stejnou podstatu, to znamená stejný typ mramoru, anebo si můžete myslet, že jsem se v noci k Akropoli přikradl a uštípl kousek úplně stejného materiálu, podstaty." Většina biskupů v Nikáji chápala přijatou definici v tom prvním smyslu. Byli toho názoru, že Bůh Otec byl podobné podstaty jako Syn, ne však podstaty zcela totožné. To jim umožnilo definovat rozdíly mezi Otcem a Synem, ale jejich protivníci, organizovaní tvrdohlavým Athanasiem, varovali před logickými implikacemi takového názoru, ze kterého logicky vyplývala existence dvou božských bytostí. Bůh Otec byl jedním Bohem a Syn druhým. Athanasiova strana trvala na tom, že Syn byl úplně stejné podstaty jako Otec, i když bylo nejasné, jak by se v tom případě daly přesně definovat a popsat rozdíly mezi Otcem a Synem. To, že Syn a Otec byli konsubstanciální, tedy soupodstatní, byl podle nich základ veškeré křesťanské teologie a od něj se mělo odvíjet vše ostatní. 

Řešení bylo nalezeno až na konci čtvrtého století, a to takzvanými kappadockými otci. Byli to tři teologové z Kappadokie (v dnešním Turecku): Basil z Cesareje, jeho mladší bratr Řehoř z Nyssy a Basilův přítel Řehoř z Nazíanzu. Všichni tři pocházeli z vážených rodin, obdařených přemírou majetku a také talentu. Všem třem mladým mužům se proto se dostalo výborného klasického vzdělání v Athénách, centru soudobé kultury a vzdělanosti (kde byli například spolužáky římského císařského potomka juliána). Poté, co všichni postupně opustili třpyt a vábení Athén, kde mohli vést pohodlné životy intelektuálů, se uchýlili do ústraní, k životu modlitby a askeze. Odtud byli čas od času, a proti své vůli, vtaženi do víru událostí. Basil, nejarnbicióznější ze všech mladíků, byl totiž už v té době vysvěcen na biskupa v Cesareji a toužil dosadit své příbuzné a přátele na vlivná místa v církvi, aby spolu s ním mohli prosazovat nikájské vyznání víry. 

Přesvědčil proto svého bratra a svého přítele, aby přijali biskupské svěcení ve městech Nysse a v Nazianzu. Ti, protože šlo o dobrou věc, souhlasili, ale bez velkého nadšení." Díky jejich vzdělání a schopnostem v nich nikájská strana získala mocné obhájce a jejich osobní oběť výrazně přispěla k prosazení nikájského vyznání víry v Kappadokil a jinde. Basil nakonec přišel na teologické rozřešení krize. Představil pojetí jedné božské podstaty, úsia, kterou je možno definovat také jako tři osoby hypostaseis - Otce, Syna a Ducha svatého. Tím, že definoval rozdíl mezi Otcem, Synem a Duchem svatým zatímco uchoval jejich jednotu v podstatě, zachránil koncept homoúsios. 

Další z Placherových analogií tento rozdíl snad trochu vyjasní: 

Běžný slovník sice překládá úsia stejně jako hypostatis (v plurálu hypostaseis) jako podstata. Opravdu, nikájské vyznání víry stejně jako Athanasiova díla je považovala za synonyma (což vedlo ke zmíněným zmatkům a nedůvěře), ale teologové z Kappadokie je definovali jako dvě různá pojetí. Například si vezměme tři jednotlivce: Petra, Marii a Jana. Každý z nich je konkrétní jednotlivec (hypostatis), ale zároven jsou všichni tři příslušníci lidské rasy. Pokud ukážete na Petra a zeptáte se: "Kdo to je?", existují dvě možné odpovědi: "To je Petr" (to znamená konkrétní člověk či hypostasis) nebo "To je člověk" (to znamená lidská podstata nebo úsia). podobně je i Kristus Synem (hypostasis) a zároven Bohem (úsia); má rozdílnou hypostatis než jeho Otec, ale je stejné podstaty (homoúsios), jak bylo definováno i v nikájském vyznání víry. Ovšem na rozdíl od tří osob v našem příkladu, tři hypostaseis Boha vždy působí společně, mají stejný cíl a aktivitu a také jsou to jediné hypostaseis, které mohou v rámci božské podstaty úsia existovat. Žádné další božské osoby kromě Trojice neexistují. Basilovo pojetí bylo přijato na konstantinopolském