Když uctívám modly, které se jmenují „dobre vypadat“, „být chytrý“ nebo „mít moc“, pak jsem svou nadeji upnul k bohu, který nemá moc vysvobodit ani zachránit. To není problém, dokud záchranu nepotrebuji. Jakmile potrebuji pomoc – když rozliju kafe, nedarí se mi proslov – pak ten buh, kterého jsem si vytvoril, je zticha. Svou necinností se posmívá mému volání o pomoc.
 
     Stud ukazuje, co uctíváme. Poslechnete si takovou analýzu studu od básníka a proroka:
 
 
Budou zahanbeni všichni, kterí slouží modlám, kdo se chlubí svými bužky; jemu se všichni bohové klanejí. (Žalm 97,7).
 
 
Ustoupí nazpet politi studem ti, kterí doufají v tesané modly, kdo ríkají slitým modlám: „Jste naši bohové.“ (Iz 42,17)
 

 
      Zamysleme se nad príbehem mého (Danova) spolupracovníka Seana, který prožíval hluboký stud, kdykoli mluvil nebo si jen vzpomnel na hruzy dávného zneužívání.
 
     Sean byl sexuálne zneužíván svým starším bratrem. Mohlo by se zdát, že jeho stud byl proste tragickým dusledkem zneužívání, pro které se on nerozhodl ani si je neprál, dusledkem toho, že byl obetí. Co muže jeho stud mít spolecného s modlárstvím? Musíme si zase položit otázku: Proc Sean cítil spíš stud než lítost nad sebou a nad svým bratrem?
 
     Náš rozhovor odhalil Seanovu nenávist vuci slabosti a touze. Ješte pred zneužíváním se jako malý chlapec naucil, že život je krutý a prináší jen zklamání. Zatvrdil se a od nikoho nic nechtel. Výjimkou byl jeho starší bratr. Byl sportovní typ, hezký a inteligentní. Sean toužil po tom, aby si bratr všiml jeho skoku, jeho rostoucích svalu a jeho známek. Obcas mu pozornost venoval – a Seanovo srdce pretékalo radostí. Jednou vecer, poté co spolu strávili nekolik hodin, mu bratr nabídl, že ho naucí masturbovat. Behem toho rekl Seanovi, aby se ho dotýkal a Sean mu vyhovel. Nenávidel sebe i bratra, ale cítil se zklamaný a kompromitovaný; poznamenaný hanbou. Hanba, kterou Sean pocitoval, vznikla odhalením zoufalé duvery, kterou vložil do svého bratra, aby mu dal neco, co nemuže dát nikdo a nic – záchranu a vysvobození. Místo aby uznal nerozumnost toho, že ve svého bratra verí jako v boha, nenávidel sám sebe za svou slabost a touhu. Svou starou modlu – bratra – zamenil za nového a ješte zhoubnejšího boha: svobodu od slabosti a touhy.
 
      Kdykoli si vzpomnel na tehdejší zneužívání nebo prožil touhu, která se zdála divná nebo príliš silná, upadl do pocitu hanby a vzápetí do zvrácené nenávisti vuci sobe. Sean chodil roky k terapeutovi, který ho utvrzoval, že má právo na touhy a že je treba prijímat a vyporádávat se se slabostí a omezením. Pomohlo to.Už se slabosti a touhy tolik nebál.
 
     Uvnitr se však Sean stal sobestacný a tvrdý. Tato reakce zatvrzením srdce bývá castým vedlejším produktem toho, když stud vidíme jen jako dusledek špatného jednání druhých lidí s námi, jejich chyb, které na nás hromadí hanbu.Tento pohled casto vede k tomu, že se clovek zabývá sám sebou, jak hojit své rány. Jestliže naopak chápeme hanbu jako odhalení bláznivé duvery v bohy, kterí nás nutne musí zklamat, potáhne nás to ke zjemnení srdce a tvorivosti, která zjevuje tajemství odpuštení.

 

Není to však snadný proces.