Na otci záleží Späť na zoznam

Nedostatek otcovské pozornosti

Pětiletá Pamela Hollinworthová odešla z rodinné oslavy a na sobě měla pouze lehké oblečení a na nohou tenisky. Do divočiny v Nové Anglii byla bez kabátu velice špatně oblečená. Po osm mučivých dní po ní pátraly čtyři stovky záchranára, kteří pročesávali národní park White Mountain. Během těch dní Pamela přežívala jen díky tomu, že občas pila vodu z horských potůčků. Když byla konečně nalezena a spočinula v otcově náruči, její první slova zněla: „Tati, čekala jsem na tebe.“

Vaše dcera se možná nikdy neztratí v hlubokém lese, ale čeká na to, že ji budete denně hledat mnoha jinými způsoby. Malé děvče se soustavně ptá, když ne slovy, tak svým chováním: „Jsem pro tebe duležitá, tati?“

Před mnoha lety jsem s Krissy snídal v jedné venkovské restauraci v Tucsonu ve státě Arizona. Přistoupil k nám nějaký muž a řekl: „Vy jste doktor Leman, že?“ „Ano.“

Vypadal tak dychtivě, že jsem se začal obávat, zda mu nedlužím nějaké peníze.

„To je prostě skvělé,“ odvětil. „Byl jsem požádán, abych na 16. května našel přednášejícího pro duchovní obnovu mužů.“

Okamžitě jsem ucítil, jak mě pod stolem někdo kopl do nohy (16. května má Krissy narozeniny).

Říkal jsem si, že musím být k tomu muži slušný a nepřerušovat ho. Mluvil dál a dál o tom, jak jeho církev chce toho nejlepšího přednášejícího a že je přesvědčen, že bych jím měl být já. Zmínil i částku, kterou by byli ochotni mi zaplatit. Ještě než domluvil, dostalo se mi dalšího kopance. Netušil jsem, že má Krissy takovou silu v nohách.

„Je od vás velice milé, že jste si na mě vzpomněl,“ řekl jsem nakonec tomu muži, „ale 16. května už mám něco velmi důležitého. Toho dne má moje dcera narozeniny.“

Slyšel jsem hlasité oddechnutí na druhém konci stolu. Krissy mi svými kopanci sdělovala: „Tati, čekám na tebe.“

V mnoha rodinách se však otec bohužel vůbec neobjevuje. Možná neudělá nic tak radikálního a zcela zničujícího, jako je například rozvod s manželkou a odstěhování se od dětí, ale prostě není pro své dcery emocionálně přítomný.

Tím se vytváří syndrom, který nazývám porucha způsobená nedostatom otcovy pozornosti, zkráceně PNOP. Pro vaši malou holčičku je svět jako divočina a ona čeká, až přijdete a pomůžete jí touto divočinou projít.

Ale je v tom háček: Otec se musí naučit vyvést své dcery z divočiny, ne je divočinou nést. Možná si myslíte, že věnovat příliš málo pozornosti je špatné a jste v pokušení sklouznout k opačnému extrému - dělat pro svou dceru úplně všechno, příliš ji vést.

Bohužel zjistíme, že toto je stejně nebezpečné.

Otcove, kteří výchovu přeceňují

„Tati!“ Šestnáctiletá Krissy se snažila překřičet hluk v pozadí. „Kdy přijdeš domů? Zápas už skončil a my půjdeme do pizzerie.“

„Věřím ti, zlato,“ odpověděl jsem. „Jenom se vrať v rozumnou dobu.“

„V kolik to je hodin?“

„Víš přece, co je to rozumná doba.“

Zavesil jsem dřív, než mohla v rozhovoru pokračovat.

Za deset minut Krissy volala znovu. „Tati, jsme teď v pizzerii. Je tu hodně lidí, ale basketbalové družstvo ještě nedorazilo. V kolik hodin mám přijít domů?“

„Mám dvě dcery jménem Krissy,“ ptal jsem se jí, „nebo jsme se před chvíli o tomhle už spolu bavili?“ „No tak, tati!“

„Vždyť jsem ti to už řekl, Krissy. Přijď domů v rozumnou dobu. Víš, co je to rozumná doba.“ „Ale ta...“ Cvak.

Po několika vteřinách telefon zvonil znovu. „Tati, prosím tě, nezavěšuj...“ „Kdo volá?“ „Tady je Krissy, tati.“

„Ach, šestnáctiletá dospelá dcera, která ví, jaký je za daných okolností rozdíl mezi rozumnou a nerozumnou dobou?“

Krissy si dlouze povzdychla a za hodinu se vrátila domů.

Děti někdy nechtějí dospět. Pro dceru může být samostatné rozhodování bolestným procesem a někteří otcove až příliš dychtivě tento proces oddalují až do chvíle, kdy jejich dcery budou dospělé a odkázané na sociální zabezpečení: „Je ti šestnáct let, Marto. Je na čase, aby ses o sebe začala starat.“

Otec, který péči přehání, svou dceru dusí. Takový otec je přesvědčen že ví, jak se jeho dceruška má vyvíjet, a bude ji vychovávat tak, aby byla jako tuleň, který zatleská pokaždé, když mu tatínek hodí rybku. To způsobí, že dcera bude vždy hledat otcovo schválení a bude mít velmi nízkou nebo žádnou sebedůvěru.

Když otec výchovu přeceňuje, neposkytne dítěti příležitost, aby rozvíjelo své vnitřní zdroje. Dcera se tak stane nadmíru závislou na svém otci a nikdy jej nedokáže zcela opustit. Raději než aby vstoupila do manželství jako samostatný partner, spíše vzbudí ve svém manželovi pocit, že v ní získal další dítě.

Toto jsou znaky přehnané výchovy. Místo aby rodič pomohl dceři vytvořit si vlastní názory, bude jí spílat za každou myšlenku, která se bude lišit od těch jeho. Místo toho, aby svou dceru povzbuzoval k zodpovědnosti, ji povede k tomu, aby zůstala závislá. Místo aby dceru vedl k rozvoji jejích silných stránek a schopností, ji kritizuje a rozmazluje ji do té míry, že dcera nakonec uvěří, že žádné silné stránky a schopnosti nemá.

Spíše než aby dcera něčím rodine přispívala, ji takový otec učí stát se pijavicí a žít na úkor druhých. To může být tragické. Když dítě nemá příležitost být rodině prospěšné, nedokáže si vytvořit důležitý pocit sounáležitosti. Když dcera cítí, že skutečně někam náleží, ušetřite si dlouhou cestu, která končí zjištěním, že experimentuje s drogami, trpí stravovacími problémy, otěhotněla mimo manželstvi nebo skončila ve vězení. Pokud dítě necíti sounáležitost, nebude mít dostatek rozvahy a rovnováhy, aby se nestýkalo se špatnou partou.

Dlouhodobý vliv přehnané výchovy je stejně ničivý. Jeden autor ve své studii dokazuje, že ovládající a odmítaví otcove přispívají k rozvoji hysterie u dospělých žen, k tomu, že se u žen objevují iracionální výbuchy hněvu, k závislosti a bezmocnosti a ke sklonům k manipulativním výhružkam sebevraždou. Podle tohoto autora ženy s těmito rysy „často zaujímají v rodinách zvláštni místo“ a „naučili se způsobům, jak manipulovat svými rodiči“. V dospělosti jsou tyto ženy dále jen „zlostnými, nešťastnými holčičkami, které hledají silného, idealizovaného otce-manžela, který by se o ně staral“.

Výchova prochází různými obdobími stejně jako vztah. Moje role otce se dramaticky změnila, když se mé dcery vdaly. Avšak po pravdě řečeno, naše role a vztahy se postupne mění téměř od chvíle, kdy se devčata narodila. Den po dni, týden po týdnu a rok po roce jsem jim přiděloval stále více odpovědnosti a odtáhl se pokaždé, když jsem měl podezření, že některá dcera začína být příliš závislá.

Velice jasně si vzpomínám na jeden okamžik. Holly začala chodit s jedním chlapcem, který vyburcoval můj „radar“ od první chvíle, kdy jsem se s ním setkal. Připadal mi na můj vkus příliš uhlazený a odmeřený a cítil jsem, že v jeho živote se vyskytují vážne problémy, kterým bude nutno čelit.

Sdělil jsem Holly svůj první dojem, ale přesto jsem jejího nového přítele pozval k nám domů. Po několika měsících Holly svůj vztah začala hodnotit. Začínala si uvědomovat problémy, které jsem tušil od počátku, ale když ti dva spolu již nějakou dobu chodili, nechtělo se jí vztah najednou ukončit.

Nakonec jsme si vyrazili na dlouhou projížďku a Holly napůl plakala: „Jestli mi řekneš, abych si ho nebrala, nevezmu si ho, protože jsem příliš zmatená a tobě důvěřuji.“

Zamrazilo mě až do morku kostí, ale věděl jsem, že si musím počínat velmi opatrne. „Budu k tobě upřimný, Holly," řekl jsem. „Myslím si, že s tvými silnými stránkami a s jeho silnými stránkami to můžete zvládnout. Ale měla bys mnohem snazší život, kdybyste vstoupili do manželství s méně problémy, než má on.“

Rozhodně jsem odmítl rict ne, ale vyslovil jsem své obavy. Rozhodnutí bylo na Holly a ona se rozhodla moudře - definitivně tento vztah ukončila. Díky tomu, že učinila toto rozhodnutí, byla ochotná se s takovým řešením smířit. Učinilo to z ní silnější osobnost, nikoli závislejší.

Ovšem nekteří otcové by rádi výchovu přeháneli, ale nakonec přijdou na to, že přehnaná výchova nefunguje. Děti vyrostou. Otec musí dcery učit, jak zvládat problémy jako zralé osobnosti, chce-li, aby byly v živote úspěšné.

Otcové, kteří výchovu podceňují

Když u vás doma vznikne konflikt, tak místo toho, abyste odložili noviny a zapojili se do rodinného života a řešili hádku, proste jen křiknete: „Marto! Děti se perou! Postaráš se o ně?“ Tušíte, kdo je přítelem vaši dcery? Trávili jste někdy čas sami se svou dcerou? Myslí si vaše dcera, že musí provést něco mimořádného – například přestoupit zákon nebo se dostat do vážných problémů – aby upoutala vaši pozornost? Možná si myslíte, že nic jiného než problémy nedělá, zatímco ona jen zoufale volá: „Tati, pro sím, všimni si mě!“

Jestliže je některá nebo všechny z těchto vět pravdivá, pak jste zřejmě otcem, který podceňuje výchovu. Světský shon, potreba vydělat na živobytí, syrová skutečnost, vyčerpání a fyzická omezení se střetávají a způsobují, že otec děti zanedbává. Tak se objevují dcery, které trpí poruchou způsobenou nedostatkem otcovy pozornosti.

Otcové, představte si, že někdo, koho jste předtím nikdy neviděli vstoupí večer k vám domů a řekne: „Poslyšte, mému synovi se moc líbí Ford Bronco, který stojí u vás před domem. Půjčil byste mi ho na projížďku? Vrátim vám ho zítra ráno bez sebemenší ujmy.“

Odpověděl by někdo z vás „Okamžik, hned vám přinesu klíčky“? Samozrejmě že ne! A přesto se setkávám s otci, kteří dovolí, aby jejich deti zůstaly přes noc v rodine, s níž se nikdy předtím nesetkali.

To je podceňovaní výchovy – považovat auto za větší hodnotu než dítě. Naše „osvícená“ kultura vytvořila průmysl, který slouží rodičům, jež podceňují výchovu. Stejného otce, kterého by ani ve snu nenapadlo půjčit cizímu člověku auto, vůbec netrápí, že cizí člověk, kterého zná méně než svého pošťáka, trávi osm až deset hodin denně s jeho dítětem v dětském útulku. Lidé nemají rádi, když školním družinám říkám útulky, ale mnoho z nich útulky připomíná. Pravděpodobně jste si vybírali matku svých dětí – vaši ženu – s velkou péčí. Chtěli jste někoho, o kom jste věřili, že je starostlivý, inteligentní, šikovný a důvěryhodný.

Ale povězte mi – jak se jmenují vychovatelky v družine? Kolik jste s nimi strávili času? Jak vysokou mají inteligenci a jaké hodnoty předávají vašim dětem? K jaké církvi patří, pokud vůbec jsou křesťany? Jak dbají na hygienu? Pokud nedokážete okamžitě odpovědět na tyto otázky, máte nebezpečně blízko k tomu, abyste se stali otcem, který podceňuje výchovu. Fluktuace zaměstnanců v těchto zařízeních je nesmírně vysoká, což z dlouhodobého hlediska takové znalosti prakticky vylučuje.

Otcové, kteří podceňují výchovu, kladou své deti na žebříčku hodnot velmi nízko. Dokonce i když jsou doma – což nebývá jejich prioritou – bývají takoví otcove citově i duchem nepřítomni. Dovolí dětem, aby k nim přiběhly, ale jen velmi málo nebo vůbec se nesnaží vstoupit do jejich dětského světa. Nevědí, jakou hudbu jejich deti poslouchají, jaké pořady  sledují v televizi nebo jak tráví odpoledne. Zdá se, že se soustředí na to, jak se deti „chovají“ (to znamená, že nesmí způsobit žádné problémy nebo zmatek, kvůli kterým by otec musel vynaložit část své drahocenné energie).

Děti, které jsou příliš málo milované (oběti poruchy způsobené nedostatkem otcovské pozornosti), mají sklon reagovat na otcovu nepřítomnost tím, že se snaží dosahovat vynikajících výsledků ve svém povolání. Druhou stranou této mince je to, že jejich vztahy jsou často pokřivené. Vědí, jak dosáhnout úspěchu, ale neumí navazovat vztahy. V důsledku toho bývají velmi soutěživí ve světě podnikání či umění a získávají skvelou pověst. Ovšem motorem, který je žene kupředu, aniž by jim dopřál pocit naplnění, je strach, že nemají žádnou hodnotu.

Jinými slovy řečeno, jejich sebedůvěra je nulová. Sebedůvěra a otcovská láska spolu velice úzce souvisejí. Odborná studie prokázala, že otcova bezpodmínečná pozornost těsně souvisí s dceřinou sebedůvěrou, zatímco byl zjištěn jen velmi slabý vztah mezi dcerinou sebedůvěrou a matčinou pozorností. Autoři jedné kanadské studie zjistili, že otec je důležitý pro to, aby žena získala pocit, že je přijímaná, vybudovala si zdravou sebedůvěru, vytýčila životní cíle, a dokonce i pro jej í ženskou identitu.

Otcové, kteří podceňují výchovu, by si měli uvědomit, že svým dětem citově i vztahově ubližují. Ženy, které jsou posedlé úspěchem, aby ze sebe měly dobrý pocit, si možná budou moci koupit velký dům, ale štěstí pro ně bude zcela nedosažitelné. Zjistí, že nedokážou navázat intimní vztah, který je založen na přijetí, oddanosti, důvěře, nikoli na výkonu. Člověk zaměřený na vynikající výsledky mívá bohužel problémy přestat toužit po výkonu. Žena, která v kanceláři celý den pracuje do úmoru, nedokáže přestat pracovat ani doma, protože stále touží po slovech uznaní.

Otec s vyváženým prístupem

V roce 1976 se Fin Lasse Viren zapsal do dějin Olympijských her, když po sobě vyhral závod na 5 a 10 kilometrů. Po tomto úžasném výkonu ho trenér vyzval, aby se pokusil pokořit rekord Emila Zátopka. Zátopek vyhral běh na tři různé vzdálenosti – 5 kilometrů, 10 kilometrů a maratón na Olympijských hrách v Helsinkách.

Byl tu však jeden problém. Viren nikdy předtím maratón neběžel a olympiáda není zrovna událost vhodná pro takovou rozcvičku. Navíc se k tomu zcela pochopitelně přidala i únava. Tenhle chlapec vyhral dva závody v běhu a porazil nejrychlejší muže světa a teď by měl běžet ještě maratón?

Přesto se poslední den Olympijských her v Montrealu Viren umístil v maratónu těsně za Američanem Frankem Shorterem, který vyhral zlatou medaili o čtyři roky dříve v Mníchově.

Jakmile byl maratón odstartován, Shorter zjistil, že má stín. Virenův trenér, který věděl, že tato pýcha fínského národa nikdy neběžela maratón, natož aby nějaký vyhrála, bude muset přijít se skvelou strategií. „Drž se Shorterovi za zády,“ řekl Virenovi. „Když zrychlí, i ty zrychli. Když zpomalí, zpomal také.“

Viren nedokázal běžet celou dobu za Shorterem, ale tahle strategie se prokázala jako nesmírně úspešná. Viren ve svém prvním maratónu doběhl jako pátý.

Při výchově sloužíme dětem jako Frank Shorter. Jsme tam pro ně. Již jsme ušli kus života. Víme, co můžeme očekávat. Naše deti jsou jako Lasse Viren – talentované a slibné, ale nepřivyklé na tento dlouhý běh. Jediný způsob, jak dokážou běžet, je, že nám běží za zády.

Proto je tak důležité, aby otcové měli vyvážený přístup k výchově. Děti nás budou následovat. My nasadíme tempo jejich života. Když poběžíme příliš rychle, budou za námi zaostávat. Když poběžíme příliš pomalu, nikdy nezesílí natolik, aby nasadily vlastní tempo.

Hádejte, co se stane, když dítě běží za otcem, který výchovu přeceňuje? Takové dítě se rozhodně vzepře. A nyní hádejte, co se stane, když běží za otcem, který výchovu podceňuje? Dítě se vzepře. V obou případech, ať začneme běžet maraton příliš pomalu nebo příliš rychle, zabránime dětem vyhrát, protože tempo pro ně bude nevhodné.

Tak co tedy funguje, mudrci z Tucsonu?

Správný otec se musí pohybovat mezi dvěma uvedenými extrémy – byt aktivní, ovlivňovat a učit dceru, aby si během tohoto procesu vybudovala sebedůvěru a sebeúctu. Je pečlivým, ale úctivým rodičem, který dceři poskytne příležitost pomáhat rodině a přispívat k jejímu chodu.

V ideálním případě byste měli svou dceru povzbuzovat, aby podstoupila analýzu životního stylu a zhodnotila vaši výchovu (ach!) dříve, než před oltářem řekne „ano“. Pokud tímto procesem neprojde, je dosti pravděpodobné, že se vdá za špatného muže.

Provdat se za špatného muže

O Hillary Rodham Clintonové se objevilo mnoho spekulací zvláště poté, co se začalo šířit tolik skandálních zpráv o jejím manželovi. Když prezident následně potvrdil, že nejméně dvě z těchto zpráv jsou pravdivé (jedna se týkala Gennifer Flowersové a druhá Monicy Lewinské), dokonce i lidé, kteří podporovali Clintonovu politiku, se ptali, jak Hillary vydrží veřejné ponížení způsobené manželovou nevěrou. Vždycky jsem se držel zásady, že nemám klinicky vyšetřovat lidi, kteří nikdy nenavštívili mou kancelář, ale jelikož je tento případ tak známý a jsou v něm zajímavé faktory, můžeme ho zde uvést.

Hillarin otec je učebnicový příklad, muž, který prožil druhou světovou válku. Ve čtyřicátých letech cvičil vojáky, poté co skončil svou službu v armádě, založil svůj vlastní podnik. Hillary ho popisovala jako soběstačného, tvrdohlavého podnikatele.

Nebyl však otcem, který by ji dokázal podporovat a ujišťovat. Při jedné příležitosti Hillary vyprávěla, jak přinesla domů vysvedčení se samými jedničkami. „Můj otec k tomu poznamenal,“ vzpomínala Hillary, „inu, to určitě chodíš do nenáročné školy.“

Ve své knize It Takes a Village to Raise a Child Hillary poznamenáva: „Děti bez otců nebo ty, jejichž rodiče po rozvodu zase zmizí, jsou jako drahocenné loďky na rozbouřeném moři.“

Sice to nenapsala – ale mimoděk demonstrovala – že i ona je jednou z těchto „drahocenných loděk“ zahnaných do nebezpečných manželských přístavů, v nichž se jim často dostává stejného zacházení, jakému přivykly v dětství.

Jako praktický psycholog jsem narazil na několik zevšeobecnění, která jsou docela výstižná, ale existuje jedno, které je skutečně pravdivé: Většina žen se provdá za špatného muže. Viděl jsem mnoho žen, které nesly jizvy způsobené vlastními otci a které poté učinily špatnou volbu, takže to pro ně byl důkaz, že ony samy nestojí za nic – přesně jak jim to říkal jejich otec.