Když nebe mlčí a Bůh neodpovída na Vaše modlitby
Sittser Jerry
Tento titul je vypredaný.Tento titul zvyčajne zasielame do 7 dníFormát: A5, mäkká väzba, farebná obálka
Jazyk: čeština
ISBN: 80-7255-116-7
Rok vydania: 2005
Počet strán: 160
Když nebe mlčí - úryvok z knihySpäť na zoznam
Co se skrývá v našem srdci
K modlitbě potřebujeme více srdce než jazyk. Adam Clarke (1762-1832)
První biblickou stalí, kterou jsem se v dospělosti naučil zpaměti, byl Žalm 139. Tehdy jsem byl prvním rokem na semináři, byl jsem velmi mladý, čerstvě ženatý a dosud jsem neměl jasno v tom, kdo jsem a kam jdu. Nebyl jsem spokojený se svým dosavadním životem a pronásledoval mě jakýsi neurčitý pocit, že nejdu tou cestou, kterou bych měl jít. Na druhou stranu jsem neměl konkrétní představu, co by vlastně mělo být jinak. Často jsem na modlitbách prosil, aby mi Bůh ulehčil od tohoto břemene, úleva však nepřicházela. Nutno přiznat, že jsem neměl žádný konkrétní důvod ke stížnostem. Ale přestože jsem žil v relativní jistotě a bezpečí, připadal jsem si ztracený.
Jeden můj přítel mi doporučil, abych začal rozjímat nad Žalmem 139. Bylo to poprvé, kdy jsem byl vyzván, abych se zpaměti naučil ucelený biblický text. Jeho návrh se mi zdál stejně náročný, jako kdyby přišel s výzvou, abych se naučil nazpaměť celou Bibli. Nakonec jsem si ale řekl, že učit se biblické texty zpaměti je věc, kterou by měl dělat každý, kdo je na semináři. A tak jsem se do toho dal. - A můj život se změnil.
Žalmista začíná tvrzením, že ho Bůh zná lépe než on sám sebe.
Víš o mně, ať sedím nebo vstanu,zdálky je ti jasné, co chci dělat.Sleduješ mou stezku i místo, kde ležím,všechny moje cesty jsou ti známy.
Také si uvědomuje, že se před Bohem nemá kam skrýt. Bůh je s nim, kamkoli se hne, bez ohledu na to, jak moc se mu snaží uniknout.
Kam odejdu před tvým duchem,kam uprchnu před tvou tváří?Zamířím -li k nebi, jsi tam,a když si ustelu v podsvěti, také tam budeš.
Dále zjišťuje, že Bůh byl s ním od samého začátku, a dokonce o něm věděl dlouho předtím, než byl počat. Byl tvůrcem jeho vzhledu a stanovil délku jeho života.
Pod tíhou svého zjištěni se žalmista odevzdává do rukou všudypřítomného, osobního Boha tvůrce. Prosí ho, aby svým světlem prozářil jeho duši - aby odhalil její temná zákoutí, aby ho vyzkoušel a očistil. Vyzývá Boha, aby v jeho životě prosadil svoji vůli.
Bože, zkoumej mě, ty znáš mé srdce,zkoušej mě, ty znáš můj neklid,hleď, zda jsem nesešel na cestu trápeni,a po cestě věčnosti mě veď!
Zkoumáni vlastního já
Žalm 139 byl pro mě začátkem sebezpytování. Začal jsem Boha prosit, aby zkoumal mé srdce, stejně jako zkoumal to žalmistovo. A tak jsem během rozjímání nad Žalmem 139 zjistil, že nejtěžším břemenem, které musím vláčet, jsem já sám - moje sobectví, moje nespokojenost, moje nedobré návyky. Najednou jsem zatoužil přenechat svůj náklad Bohu.
Hannah Whitall Smithova, spisovatelka žijící v devatenáctém století, která se zabývala spiritualitou, tomuto problému velmi dobře rozuměla. Napsala o tom:
Hovořím-li o břemenech, mám na mysli vše, co nás trápí, bez ohledu na to, zda jde o duchovní nebo světské problémy. V prvé řadě jsme to my. To nejtěžší, co musíme ve svém životě nést, je naše já; nejtěžší věc, kterou musíme v životě zvládnout, je naše já ... Břemeno, které musíme odložit jako první, jsme my sami.
Zkoumání sama sebe není aktivita, která by byla snadná nebo přirozená. V našem nitru je totiž cosi, co nám v tom brání. Na rozdíl od malých dětí se více bojíme světla než tmy. Většinou se ke zkoumání vlastního já odhodláme až pod tlakem okolností, jakými mohou být špatné vztahy s partnerem, selhání ve škole nebo v práci či vnitřní rozepře. Vypadá to, jako bychom předtím, než se vydáme hledat světlo, museli zakusit, jak hrůzná je trna - především ta, kterou máme ve svém nitru.
Nevyslyšená modlitba také spadá do kategorie takových okolností. Vybízí nás k tomu, abychom se vydali prozkoumat nejskrytější místa našeho nitra a položili si otázku, zda je problém na Boží, nebo na naší straně. Protože si na tuto otázku sami nejsme schopni odpovědět, začínáme se modlit (pokud máme dost odvahy): „Bože, zkoumej mě, ty znáš mé srdce, zkoušej mě, ty znáš můj neklid ... "
Žádostivost
Někdy se stane, že se nám do rukou dostane určitá kniha v příhodnou chvíli, a změní náš život. Poprvé jsem Augustinovo Vyznání četl jako třicátník. Podruhé jsem se do něj pustil ve svých pětačtyřiceti letech. Tehdy mi připadalo, že čtu úplně jinou knihu. Hltal jsem ji. Na okraje stran jsem si napsal tolik poznámek, že to až vypadalo, jako bych v odpověď na Augustinovo dílo chtěl napsat další knihu. Nebyl jsem schopen přečíst víc než pět až deset stran najednou. Četba mě uchvátila a vyčerpala natolik, že jsem nedokázal pokračoval. Následně jsem o přečteném textu musel hodiny rozjímal.
Augustin napsal Vyznáni formou modlitby k Bohu. Obšírně v něm hodnotí svoji dlouhou cestu ke křesťanství. Během dospívání zavrhl křesťanství jako příliš naivní, hrubé a nesvobodné. Následujících patnáct let se zabýval alternativními myšlenkovými proudy, které mu nabízely smysluplnější pohled na svět a lépe vysvětlovaly problém zla. Pokoušel se také nasytit svůj neukojitelný hlad po rozkoši a zkoušel vše, co mu svět nabízel. Chytil se do pasti svých vlastních vášní.
Augustin studoval v Kartágu, tehdy nejvýznamnějším městě severní Afriky. Po dokončení studií odešel do Říma, kde nějaký čas vyučoval rétoriku. Nakonec se usadil v Miláně, Zde se setkal s mužem, který významným způsobem přispěl ke změně, která se v Augustinově životě měla odehrát. Byl to Ambrož, milánský biskup; právě díky němu se změnil Augustinův pohled na křesťanství. Neděli co neděli jej uchvacovala Ambrožova kázání, která bořila jeho předsudky proti křesťanství. Ambrožovi se podařilo Augustina přimět k tomu, aby uvěřil, že křesťanství je absolutní pravda, která je nadřazena všem myšlenkovým systémům, s nimiž Augustin doposud koketoval.
Přesto se však Augustin nestal křesťanem. Cosi, co se skrývalo v hlubinách jeho nitra, mu v tom bránilo. Byl to problém jeho rozpolcené vůle. Na jednu stranu věděl, že křesťanství je smysluplné a pravdivé, na druhou stranu nebyl s to víru přijmout, protože mu bylo jasné, že by musel svůj život odevzdat do Božích rukou, což by znamenalo opustit vlastní špatné návyky, které mu byly tolik příjemné. Své dilema, kdy toužil po čistotě a zároveň i po sexuálních radovánkách, popsal následovně: "Daruj mi cudnost a sebeovládání, ale, prosím, ještě ne teď!,,2 Toužil po Bohu a chtěl žít jen pro něj, ale příčilo se mu cele se odevzdat do jeho rukou.
Augustin byl tímto vnitřním konfliktem paralyzován. Ve Vyznání popsal svůj boj O to, zda přijmout či nepřijmout křesťanství, následujícimi slovy: "Zoufale jsem toužil po změně vlastního já, protože to, co mě svazovalo, nebyly okovy, které by mi nasadil někdo cizí, ale byla to pouta mé vlastní vůle. Nepřítel měl moji vůli ve svých spárech a ukoval z ní řetěz, jímž mě spoutal") Augustin se Bohu odevzdal až po dlouhotrvajícím období vnitřní rozervanosti.
Naše choutky mohou být příčinou nevyslyšených modliteb, protože nás vnitřně rozdvojují. Toužíme po Bohu, a proto se modlíme; ale také toužíme po hříchu, který nás od Boha odděluje. Naše dvojakost způsobuje, že jsme neupřímní, protože i ve chvíli, kdy se modlíme, ve svém srdci hýčkáme hřích. Máme - jak to vyjádřil Augustin - rozpolcenou vůli.
Harry Emerson Fosdick se k tomuto problému vyjadřuje ve své proslulé knize pojednávající o modlitbě. Píše, že naše modlitby v podstatě nejsou opravdové, protože neodráží to, po čem toužíme ve svém nejhlubším nitru. "Žádáme Boha o dary, které ve skutečnosti nechceme. Například se modlíme, aby nás zbavil nějakého zlozvyku, aniž bychom byli ochotni vzdát se jednání, které mu připravuje cestu, nebo aniž bychom dokázali opustit společenství, které je pro něj živnou půdou.?"
Nevyslyšená modlitba možná odhaluje i naše pokrytectví. Modlíme se: "Bože, ať jsem svatý", a přitom se nechceme vzdát svého zlozvyku. Nebo říkáme: "Pane, zachraň moje manželství", a přitom ke svému partnerovi nedlíme nic než opovržení. Modlíme se za čistotu srdce, a přitom v sobě živíme žádostivost, nebo se modlíme za pokoru, a zároveň se opájíme představami, že se staneme slavnými. Naše motivy jsou často smíšené a protichůdné. Sobectví a nečistota námi prostupuje dokonce i ve chvíli, kdy se modlíme. Svého hříchu se nechceme jen tak vzdát. Je to k zbláznění. Neumím si představit, co to dělá s Bohem.
Naše mysl je v zajetí dvou tužeb, které působí zhoubně na náš modlitební život. Tou první je naše posedlost rozkoší. Chceme uspokojil svoji touhu po jídle, alkoholu, sexu, po slávě a zábavě. Vysokoškolák se stane závislý na internetové pornografii. Středoškolačka se snaží upoutat pozornost mladých mužů ve svém okolí, doslova prahne….pokračovanie v knihe.
Detaily o knihe
