Silák, který upadl. 

"To není můj táta. Nevím, kdo to je, ale můj táta to není." 
Leslie se dívala skrz okénko a nemohla uvěřit, že toto pětašedesátikilové bezvládné tělo, na které hledí, bylo kdysi tělesnou schránkou jejího metrákového otce. Tento muž, nyní natolik zesláblý, že nedokázal sám ani dýchat, kdysi nesl ji i její sestru v náručí po téměř celý pětikilometrový výlet. Když bylo Leslie pět let, byla přesvědčená, že není nic, co by její otec neuměl. Vždyť dokázal opravit kolo, její kolečkové brusle, auto i televizi. 

Bylo zřejmé, že nyní je zcela bezmocný. Personál nemocnice si s ním mohl dělat, co chtěl - přesouvat ho, zvedat, obracet. Sestry a lékaři přišli do jeho pokoje, napsali něco na tabulku upevněnou na posteli, pokývali hlavou a zase odešli. 

Pár chomáčů vlasů na hlavě bylo vše, co zbylo z jeho kdysi bujné hřívy. A ty jeho ruce ... Dříve na nich nebyly vidět žádné žily. 

Kdo byl tento muž? 

Pro dcery nebývá nic příjemného, vidí-li, jak věk a nemoc zbavují důstojnosti muže, kterého kdysi znali jako siláka. Nicméně většinu dcer tato zkušenost nemine. 

Velký zvrat 

Frank je veterán z druhé světové války. Dům pro svou rodinu postavil vlastníma rukama. Léta byl zaměstnán v různých dělnických profesích. Často pracoval i v zimě přes čas, aby jeho manželka mohla na každé Velikonoce koupit jejich třem holčičkám nové šaty. I když ho dcery podezíraly, že vždy toužil po synovi, který by mohl být stejně drsný jako on, Frank se snažil ze všech sil, aby svým dcerám dokázal, že je opravdu miluje. 

Před pěti lety mu zemřela manželka. Od té doby ho občas některá z dcer navštívila, "když tam měla cestu", přestože žádná z nich nežila v okruhu padesáti kilometrů. 

"To je zvláštní, jak často někam jezdíte:' řekl jim jednou o svátcích. Dcery se na sebe významně podívaly. Frank se tvářil, jako že si toho nevšiml. 

Nedávno Franka potěšila návštěva nejstarší dcery. Připadalo mu to jako včera, když si vzpomněl, jak kdysi dávno strávil půlhodinu hledáním hračky, kterou nechala někde na dvorku. Musel ji hledat potmě s baterkou, protože by bez své oblibené hračky neusnula. Nyní byla právničkou a za hodinu si účtovala sumy, z nichž se Frankovi točila hlava. 

A teď byla zde. Ač zavalena prací, udělala si čas, aby ho navštívila. 

Nejdříve mluvili o počasí, pak o nových hráčích v týmu Chicago Cubs a nakonec o washingtonské politice. Nic osobního ... Frank si náhle uvědomil, že jeho dcera nemluví o ničem osobním. Pak se jakoby mezi řečí zeptala: "Mimochodem, tati, nezapomněl sis ráno vzít svůj nový lék?" 

Frank si povšiml změny tónu v jejím hlase. Aha, proto tedy přijela. Lékař mu předepsal nový lék a Frankova dcera se přijela přesvědčit, zda si ho nezapomněl vzít. 

Tu se mu rozsvítilo. Pravda ho zasáhla jako blesk z čistého nebe. Před lety kontroloval, zda si večer vyčistila zuhy. Teď kontroluje ona jej, zda správně bere léky. 

Třicet let..., ano, je to velký rozdíl. 

Jelikož jsem už starší otec (naše Lauren se narodila, když mi bylo devětačtyřicet), velmi dobře si uvědomuji, že moje malá holčička bude jednou pečovat o mě - ať se mi to líbí, nebo ne. Teď ji dokážu zvednout jednou rukou. Za třicet let pokývá hlavou a řekne: "Ale tati, vždyť víš, že to pro tebe není dobré." 

S máločím se v životě vyrovnáváme tak těžko jako s tímto velkým zvratem. Pro otce je stejně obtížné stát se dětmi, jako pro děti stát se rodiči. Chcete-li však mít celoživotní vztah se svým otcem, musíte se s touto změnou smířit a připravit se na ni. Váš vztah S otcem se musí vyvíjet, když budete oba stárnout. Tato změna přináší nové příležitosti i nové výzvy. 

Váš vztah se musí vyvíjet 

Přítel připravoval se svými kolegy dopis křesťanům, kteří se snažili spojit víru a podnikání. Byli nadšení, když se jednomu z nich podařilo kontaktovat jistého vysoce ceněného manažera. Tento legendární křesťanský podnikatel, jemuž již táhlo na osmdesát, byl totiž velmi těžko přístupný. Pečlivě si střežil své soukromí. 

Ke zděšení mého přítele tento manažer prohlásil, že mluvit o podnikání ho "unavuje a nudí". Raději by prý mluvil o svých vnoučatech! Mě to ani trochu nepřekvapílo, a když mi tento příběh vyprávěli, musel jsem se usmívat. Bývá téměř pravidlem, že ambiciózní, dravý mladý manažer, který své děti zanedbává, se ve stáří stane dědečkem, pro kterého jsou tyto malé bytůstky mnohem důležitější než schůze správních rad. 

Když bylo vašemu otci třicet, čtyřicet, padesát, ba i šedesát let, možná trávil svůj život snahou všem dokázat, že na něm záleží. Teď, když je mu sedmdesát, zjišťujete, že najednou má čas se s vámi posadit a popovídat si a těší se, až mu zatelefonujete. 

Toto "tání" souvisí s nepříjemnou chemickou látkou, kterou jsme v této knize průběžně zmiňovali - S testosteronem. Muži stárnou a testosteronu v jejich těle ubývá. Výsledkem je, že mají méně ambicí a vice jim záleží na vztazích. Míra této změny se u jednotlivých mužů liší, ale celkově jde o zcela běžný jev. 

Já sám jsem ale změkl již před šedesátkou. Co k tomu přispělo? Nejvíce asi to, že jsem mohl pozorovat, jak stárne můj otec. Došlo mi, že život je řadou rozhodnuti. Velká gesta jsou méně důležitá než dlouhodobá rozhodnuti. A drobná rozhodnutí - třeba zda zajdeme do restaurace zahrát si šipky, nebo zda se vrátíme domů o tři čtvrtě hodiny dříve, abychom si mohli pohrát s dcerkami - nakonec utvářejí naši exístenci a naše vztahy. Pro vás to platí stejně jako pro kohokoli jiného. Pokud napíšete svému otci dopis, o němž jsme hovořili, nebo pokud během svého bohatého programu vyšetříte deset minut, abyste otcí zatelefonovala, výrazně to ovlivní váš vzájemný vztah. 

Pokud jste zakusila, jak někomu umírá otec, pak již víte, co chci říci: Život je kratší, než si myslíme, a lidé jsou důležitější než věci. Čelíme různým životním tlakům a spoustě různých požadavků - nebudeme ale litovat, pokud dáme přednost rodině. Naneštěstí bývají třicátníci a čtyřicátníci v tomto ohledu značně krátkozrací. 

I když vám to otec neřekne těmito slovy; budete pro něj tím důležitější, čím bude starši. jednou mu dojde, že ani velké výkony ho neuspokojí, pokud mu chybí smysluplné vztahy. Pak mu srdce změkne. 

Jimmy Johnson, který trénoval Miami Dolphins, prý kdysi řekl novinářům, že opouští manželku, protože mu překáží ve fotbale. O deset let později oznámil, že končí s fotbalem, aby se více věnoval své rodině. 

Poslouchejte dobře: Otcové se mění. Až k tomu dojde, otevře se vám úžasná příležitost. Možná jste se snažila s otcem mluvit před pěti či deseti lety, ale otec s vámi o vašem vztahu nechtěl hovořit. Nedomnívejte se, že to tak zůstane napořád. Už kvůli sobě zkuste čas od času znovu navázat tuto citlivou komunikaci. 

Až vašemu otci přestane sloužit tělo, uvědomí si děsivou pravdu: Všichni umíráme sami. Rodina sice může být shromážděna kolem nás, ale do smrti vstupujeme jednotlivě. Když muži zahlédnou svou smrtelnost, pak se někdy testosteronem nabitý drsňák, jenž celá léta nikoho nepotřeboval, snaží skrýt v bezpečí rodiny, kterou po léta zanedbával. 

Je smutnou skutečností, že když se otec takto změní, dcera na to někdy nezareaguje. Ve své hořkosti vyčítá sedmdesátiletému otci hříchy, kterých se dopustil, když mu bylo čtyřicet. Dá se to pochopit koneckonců, je to pořád tentýž otec. Co ale žena získá, nepřipustí-li, že se její otec vyvíjí? 

Když jste byla malá, otec vám nevyčítal, když jste ho poslintala nebo když vás musel přebalit. Chápal, že to patří k životu. Budete mít podobné pochopení pro muže, který musí vyrůst ze svých ambicí? Ano, vím, je to dosti odlišná situace. Vy jste tehdy byla batole a to, co jste dělala, jste činila bez jakéhokoli morálního rozhodování: Váš otec je dospělý a rozhoduje se zcela vědomě. 

Můžete otcí připomenout tento rozdíl, nebo můžete sama sebe přesvědčit, že by bylo dobré dát tomuto muži ještě jednu příležitost. Pokud nedovolíte, aby se váš vztah vyvíjel, nebudete mít už nikdy více, než máte teď. Budete-li ochotna odpustit, existuje možnost ovšem nikoli jistota - že ještě zakusíte hlubší vztah s otcem, než jste zakoušela kdykoli v minulosti. 

Velké pokušení 

Velký zvrat je spjat s velkým pokušením. Dostáváte totiž přiležitost se svému otci pomstít a nechat ho pykat za to, jak vám ublížil. Pokud vám byl svěřen do péče a vy nad ním máte právní moc, můžete mu hodně znepříjemnit život. 

Můžete s ním jednat jako s dítětem, podobně jako on jednal s vámi. Můžete ho ponížovat, zahanbovat nebo ignorovat. Teď je řada na vás. 

Odolejte tomuto pokušení: Vydejte se opačným směrem a snažte se svému otci zajistit co nejvíce nezávislosti. Prokazujte mu úctu jakožto svému otci, přestože příliš dobrým otcem nebyl. 

I v tomto případě to bude pro vás výhodné. Buď můžete po sobě zanechat dědictví zášti a zloby, nebo můžete začít jednat v duchu soucitu a úcty. Pokud to nechcete udělat kvůli otci, udělejte to kvůli svým dětem - a kvůli sobě samotné. 

Váš otec stárne a blíží se doba, kdy budete stát před nejtěžším rozhodnutím - jaký vztah mít k otci po jeho smrti. 

Nikdy se přes to nepřenesete 

Byla to pro mě citlivá věc. Známá televizní celebrita mě pozvala do své show. Když jsme spolu mluvili ještě před natáčením, dozvěděl jsem se, že její otec nedávno zemřel. Řekla mi, že se jí nedaří "se přes to přenést". 

"Doufám, že se přes to nikdy nepřenesete," řekl jsem.

 "Jak to myslíte?" 

"Zármutek není kniha, která by měla počátek a konec," vysvětloval jsem. "Je to jako příliv a odliv. Čas od času se vrací - někdy nečekaně. Probudíme se - a je zde. A my se s ním musíme nějak vyrovnat." 

"Ano, asi máte pravdu," řekla. 

Lidem bývá nejhůř tehdy, když jim někdo zemře; zvláště když zemře nečekaně. "Z toho se dostaneš;' zní běžný a krutý refrén. 

Uplynou tři měsíce nebo tři roky a my zjišťujeme, že znovu truchlíme. Jsou přátelé, kteří to myslí dobře, ale přesto nám nijak nepomáhají, když nám řeknou: .Nezdá se ti, že už by ses přes to měla přenést? Vždyť už jsou to tři roky!" 

Nikdy nic takového neříkejte! Naši otcové žijí v nás. Nejsou to věci, přes které bychom se mohli přenést. Budou s námi a budou nás ovlivňovat až do naší smrti. Kolikrát jste si říkala: "To, co dělal táta, nikdy neudělám;' a pak jste se svými dětmi jednala úplně stejně? 

Má to i svou kladnou stránku. Pokud vám otec vyjadřoval uznání, pokud jste cítila, že vás miluje, budete vždy schopna rozeznat, že vám někdo ublížil nebo že se vás snaží zneužít. Budete dostatečně silná, abyste se ubránila a řekla: "Tak pozor! Toto nepřijímám! Nedovolím ti, abys se mnou takto jednal!" Budete-li pečlivě naslouchat sama sobě, všimnete si, že ve vašich slovech zaznívá tón vašeho otce. 

Váš otec vám vtiskl svůj nesmazatelný otisk - ať už pozitivní, nebo negativní. Tento otisk nezmizí ani tehdy, když už tu váš otec nebude. Proto je nezbytné, aby ve vašem srdcí zůstal váš otec živý. Jen tak budete moci růst dál- ať už navzdory jemu, nebo díky němu. 

Uchovejte svého otce živého 

Jednou jsem mluvil na konferenci v Ohiu. Za mnou seděl pastor místního sboru. Náhle se zvedl a odešel. Byl jsem obrácen k posluchačům a snažil jsem se přijít na to, co jsem mohl říci špatně. Řekl jsem něco, co ho urazilo? Nic mě nenapadalo. Všichni viděli, jak odcházel. Byla to veimi nepříjemná situace. 

Později jsem spatřil, že pastor má slzy v očích. Právě mu zemřel otec, a když jsem mluvil o tom, jak je otec důležitý pro náš život, cosi ho zasáhlo až do hloubi duše. Omlouval se za to, že odešel, ale nechtěl se rozplakat před celým sborem. 

"Pane doktore Lemane, stává se mi, že si s otcem pořád povídám," řekl mi. "Sedím na posteli, držím v ruce jeho fotku a povídám si s ním." 

Zarazil se a pak se mě zeptal: "Je to normální?" 

"Doufám, že ano," odpověděl jsem. "já to dělám pořád. Myslím si, že teď, když je otec po smrti, s ním asi mluvím víc, než jsem s ním mluvíval, když byl ještě naživu." 

Je zcela přirozené, že si povídáme se svými zesnulými rodiči. Rodiče vám opravdu scházejí, a proto patří k lidské povaze, že řeknete: 

"Tati, opravdu bych rád věděl, co bys mi v této situaci poradil." Nebo: 

"Kéž bys mohl vidět svou vnučku ve svatebních šatech! je úžasná a oči má jako máma. je mi moc líto, že tu nejsi a nevidíš ji." Nebo: "Tenhle komiks se opravdu povedl. Tys míval Garfielda vždycky rád, jistě by se ti líbil." 

Když mluvíte s otcem, můžete vnímat jeho přítomnost. Může vám připadat, že je velmi blízko. Téměř cítíte, jak se vás dotýká. 

Každého 25. dubna rozpláču svou sestru Sally. Zcela záměrně. Toho dne měl otec narozeniny a já vím, že Sally ho velice postrádá. jako mladší bratr mám povinnost ji v lásce škádlit. Dokážu dokonale napodobit tátův hlas, a tak jí vždycky jako "otec" poblahopřeji k narozeninám. 

Nasadím otcův hlas a řeknu: .Nazdárek, trpaslíčku! (Tak jí vždycky říkal otec.) jsem tady v nebíčku a právě si říkám, co asi děláš. Dneska mám svůj velký den, díval jsem do schránky, ale nic jsi mi neposlala, Říkal jsem si, že bysmohla poslat staroušovi pár dolárků. (Otec často mluvil o penězích.) Tady nahoře je sice spousta zlata, ale prachy žádný! 

Podívej, Sally, ještě bych si s tebou povídal, ale už je na čase jít na zkoušku pěveckého sboru. Miluji tě." 

Jednou mi Sally v slzách volala zpět a řekla. "Ty jsi tak .. ." Nedokázala dokončit větu. To nejlepší, co jsem jí mohl dát, je zachovat jejího otce živého, byť jen v pár krátkých větách.