Dotknout se neviditelného Boha - úryvok z knihySpäť na zoznam

Žíznící vedle kašny

Lidská komedie mě příliš neláká. Nejsem tak úplně z tohoto světa ... Jsem odjinud. A stojí za to nalézt toto jinde za zdmi. Kde to však je?
                                                                                                                                   Eugene Ionesco

Když jsem byl v roce 1991 v Rusku, zúčastnil jsem se poprvé bohoslužby pravoslavné církve, jejímž záměrem je smyslově . vyjadřovat tajemství a majestátnost uctívání. Díky skrytým svícím zářila katedrála měkkým, tajuplným světlem, což působilo dojmem, jako kdyby zdi zdobené štukem světlo neodrážély, ale byly jeho zdrojem. Vzduch rozechvívala hrdelní, basová harmonie ruské liturgie a působilo to dojmem, že zvuk, který proniká do všech buněk těla, vychází odněkud zpod podlahy. Bohoslužba trvá tři až čtyři hodiny a věřící libovolně přicházejí a odcházejí. Nikdo účastníky sbromáždění nevybízí, aby "se navzájem pozdravili přáním pokoje" nebo "přivítali své sousedy úsměvem". Lidé stojí - v prostoru nejsou židle ani lavice a sledují duchovní, kteří za tisíc let nezměněné liturgie nabyli skutečně velké profesionality.

     Téhož dne o něco později jsem v doprovodu kněze a jednoho zástupce Prison Fellowhip, tedy Vězeňského společenství, navštívil kapli, která se nachází v suterénu nedaleké věznice. Jeden komunistický funkcionář v tehdy ještě ateistické zemi dal svolení k jejímu vybudování, což byl čin pozoruhodné odvahy. Kaple, která se nachází na nej,nižším podzemním podlaží, je oázou krásy v jinak pochmurném žaláři. Vězňové z místnosti odklidili sedmdesátileté nánosy špíny, položili v ní mramorovou podlahu a na stěny pověsili překrásně tepané mosaz'né svícny. Byli na svoji kapli pyšní. V té době to byla jediná vězeňská kaple v celém Rusku. Každý týden přijížděli kněží z kláštera, aby tam sloužili bohoslužby, a správce věznice při té příležitosti vězňům dovo lil, aby opustili cely, což pochopitelně zajišťovalo hojnou účast na bohoslužbách.

     Několik minut jsme obdivovali ruční práci, která místnost zdobila, a bratr Bonifato pak ukázal na ikonu vévodící vězeňské kapli. "Panna Marie, jež zahání smutek." Ron Nikkel z Vězeňského společenství poznamenal, že uvnitř těchto stěn musí být hodně smutku, a pak se obrátil k bratru Bonifatovi a požádal ho, jestli by se za vězně nepomodlil. Bratr Bonifato vypadal zmateně a Ran opakoval: "Mohl byste se za vězně pomodlit?"

     "Pomodlit? Vy chcete, abych se pomodlil?" zeptal se bratr Bonifato a my jsme přikývli. Zmizel na druhém konci místnosti za oltářem. Vyndal odtamtud jinou ikonu Panny Marie, jež zahání smutek, a postavil ji na stojánek. Potom přinesl dva svícny a dvě nádobky na kadidlo, které pracně zavěsil na místo a zapálil. Jejich nasládlá vůně okamžitě naplnila celou místnost. Sňal si z hlavy čelenku a svrchní roucho a na černé rukávy si tkanicemi připevnil lesklé zlaté manžety. Kolem krku si pověsil zplihlou zlatou štólu a na ni zlatý kříž. Na hlavu si pečlivě nasadil jinou, obřadnější čelenku. Před každým úkonem udělal kratiČkou přestávku a políbil kříž nebo poklekl. Nakonec byl připraven k modlitbě.

     Modlitba zahrnovala celou řadu dalších formalit. Bratr Bonifato modlitby neříkal, ale zpíval podle Dotového zápisu v liturgické knize, která se opírala o další stojánek. Nakonec, dvacet minut poté, co ho Ron požádalo modlitbu za vězně, vyřkl bratr B0nifato "amen" a my jsme vyšli z věznice ven na svěží vzduch.

     Jinde v Rusku jsem se setkal se západními křesťany, kteří pravoslavnou církev ostře kritizovali. Uznávali, že 'pravoslavná liturgie má znamenité rysy jako hlubokou úctu, pokoru a posvátnou bázeň, ale jejich Bůh zůstává daleko a je možné se k němu přiblížit jen pomocí obsáhlých příprava pouze skrze prostředníky, jakými jsou kněží a ikony. Přesto jsem odtamtud odcházel s přesvědčením, že se od pravoslavné církve máme čemu učit. Za komunistického režimu, v kterém nebylo pro Boha místo a v němž byli nejvyšším měřítkem všeho lidé, vyhrazovala ruská církev Bohu i nadále nejvyšší postavení a přežila nejzarytější ateistický útok v dějinách.

     Chápal jsem, že bratr Bonifato není žádný nadpozemský mystik, protože jsem viděl, jak slouží mezi zločinci na místě, kterému se nedá říkat jinak než žalář. Jeho tradice ho však naučila, že k někomu z jiného světa nelze přistnpovat stejně, jako se přistupuje k člověku, jakc jsem já. Rituál mu pomáhal vymanit se z ducha spěchu a bezodkladnosti, který služba ve vězení vyžaduje, a přesunout se na místo poklidu jehož rytmus je rytmem věčnosti.

      Pokud Boha nalézáte ptíliš snadno, podotkl Thomas Merton možná to, co jste nalezli, není Bůh .


Fyzik John Polkinghorne, který se vzdal svého místa na univerzitě v Cambridge, aby mohl usilovat o vysvěcení na kněze v anglikánské církvi, poukazuje na to, že mezi poznáním ve vědi a v teologii je velký rozdíl. Věda postupně shromažduje poznatky. Nejprve Ptolemaios, potom Galileo, Koperník, Newton a Einstein. Každý z těchto vědců staví na základě, který položili jeho předchůdci, takže běžný dnešní vědec má o fyzikálním světě přesnější ponětí, než byl, kdy pro sira Isaaca Newtona myslitelné. Poznávání Boha probíhá naprosto odlišně. Každé setkání s ním je jedinečné a individuální, stejně, jako jakékoli setkání dvou lidí, takže mystik z pátého století nebo negramotný přistěhovalec mají možná hlubší poznání o Bohu než teolog žijící ve dvacátém století.


     Carl Sagan kdysi s přehnaným sebevědomím středověkého kosmolaga prohlásil něco, co snad ani nemohl vědět: "Existuje jedině vesmír a jedině vesmír bude stále existovat." Přesto ani Sagan nezůstal imunní vůči touze po kontaktu s jiným světem. Jeho román Kontatk vypráví o vládách, jež byly ochotny utratit půl biliónu dolarů a vyslat posla do jiného světa. Tomuto poslu, jehož ve filmu hrála Jodie Fosterová, se skutečně podařilo kontakt navázat. Když se vrátila, zjistila, Že vědci její zprávě nepřikládají velkou váhu, ale masy ji vítají. Saganů román toho odhalil více, než měl autor možná v úmyslu.

     Křesťané tvrdí, že jsou chvíle, i když možná nastávají méně často, než by se snad jiným lidem mohlo podle našich slov zdát, kdy skutečně navážeme osobní kontakt se Stvořitelem vesmíru. "Viděl jsem věci, vedle kterých vypadají všechny moje spisy jako mlácení prázdne slámy," napsal o jednom takovém setkání Tomáš Akvinský.

     Ve filmu Kontakt nastavuje Jodie Fosterová den co den a noc co noc parabolické antény na astronomické observatoři, až se jí náhle jednoho dne začne ve sluchátkách s praskotem opakovat zvláštní zvuk, který ji vymrští ze židle. Něco tam Je! I pro křesťany může kontakt představovat určitý šok. Poslechněme si C. S. Lewise:

Je to vždycky šok setkat se s životem na místě, na kterém jsme si mysleli, že jsme sami. "Pozor!" vykřikneme, "je to živé!" A to je přesně ten bod, v němž se tolik lidí stáhne (sám bych to tak udělal, kdybych mohl) a na křesťanství zanevře. "Neosobní Bůh" - no dobře. Náš osobní Bůh krásy, pravdy a dobroty, kterého máme někde ve své hlavě - ještě lepší. Beztvará životní síla proudící skrze nás, obrovská moc, z níž můžeme čerpat - úplně nejlepší. Ale samotný Bůh, živý, který tahá za druhý konec provazu a třeba se přibližuje nekonečnou rychlostí, lovec, král, manžel _ to je něco úplně jiného. Přijde okamžik, kdy děti, které si hrály na lupiče, náhle ztichnou. Neozvaly se na chodbě opravdové kroky? Přijde okamžik, kdy se lidé, kteří fušovali do náboženství ("Člověk hledá Boha!") náhle stáhnou. Co když jsme ho doopravdy našli? Nikdy jsme to nemysleli takhle! A co je ještě horší, co když on našel nás?

      I já jsem občas ucítil zaškubnutí tak silné, že mě vytrhlo z mého cynismu a vzpoury a prudce odklonilo můj život jiným směrem. A přesto byla dlouhá období, bolestně dlouhá, kdy jsem také seděl se sluchátky na uších, zoufale jsem si přál zaznamenat nějakou zprávu z jiného světa, nesmírně jsem toužil po nějakém uklidňujícím kontaktu a slyšel jsem jen praskot a šum.

     Jak může někdo tak životně důležitý jako Bůh, který nás stvořil, abychom ho poznali a milovali, být najednou tak mlhavý? Jestliže Bůh, jak sdělil Pavel zástupu intelektuálně náročných skeptiků v Aténách, "učinil všechno", čímž myslel veškeré stvoření, proto, abychom se jej mohli dopátrat a nalézt ho, proč se tedy nedá lépe poznat?

     Pisatelé Bible žili ve "Svaté zemi", kde keře vyšlehávaly plamenem, ze skal a sopek tryskaly posvátné metafory a hvězdy promlouvaly o Boží majestátnosti. Ty časy pominuly. Nadpřirozený svět se podle všeho někam ukryl a zanechal nás samotné s tím, co vidíme. Žízeň po Bohu, po kontaktu s tím, co nevidíme, hlad po lásce vesmírného Rodiče, který nějak dokáže dát tomuto zpřeházenému světu smysl, v nás však vzdorně přetrvává.