Má mě táta rád? Má, protože když jsem u míče, vždycky mi fandí a na konci hry řekne: ,Bojoval jsi jako lev, díky.' Říká mi, že hlavní není zvítězit, ale hrát nejlépe, jak jenom dokážu." Čtrnáctiletý Philip pokračuje: "Někdy dělám chyby, ale on mě uklidňuje, ať prý se tím netrápím. Říká, že když se dál budu snažit, půjde mi to za chvíli líp."

Při vyjadřování lásky jsou slova velmi mocná. Slova náklonnosti a něhy, slova chvály a povzbuzení, slova, která přátelsky vedou - ta všechna říkají: "Záleží mi na tobě." Taková slova jsou jako jemný, vlahý déšť, dopadající na duši; živí v dítěti vědomí vlastní hodnoty a pocit bezpečí. I když vyslovit taková slova trvá jen chviličku, hned tak se na ně nezapomíná. Dítě má z ujišťujících slov užitek po celý život.

Naproti tomu slova bodavá, vyslovená pod vlivem chvilkové rozmrzelosti, dokáží ublížit sebevědomí dítěte a vyvolat v něm pochybnosti o vlastních schopnostech. Děti si myslí, že o tom, co říkáme, jsme skálopevně přesvědčeni. Starobylé hebrejské přísloví nepřehání, když tuto skutečnost vyjadřuje: "V moci jazyka je život i smrt." 1

Druhým jazykem lásky jsou slova ujištění. Některé děti vnímají lásku nejsilněji prostřednictvím slov, která je ujišťují o tom, že jsou přijaté a milované. Jak uvidíme, nemusí těmito slovy být jen věta "Mám tě rád."

Dlouho před tím, než děti začnou rozumět významu slov, vnímají svými city, co jim říkáme. Tón hlasu, něžná nálada, prostředí péče, to vše je pro ně vyjádřením vřelosti a lásky. Všichni rodiče na své kojence mluví a miminka z toho rozumějí výrazu jejich tváře a vlídným zvukům, doprovázejícím tělesnou blízkost.

Přestože schopnost malých dětí používat slova a pojmy postupně roste, ne vždy budou chápat, co svými slovy myslíme, dokonce i když říkáme "Mám tě rád". Láska je abstraktní pojem. Děti si lásku nedokáží prohlédnout tak, jako by si prohlíželi hračku nebo knížku. Protože mají sklon uvažovat konkrétně, musíme jim pomoci chápat, co míníme, když vyjadřujeme lásku. Slova "Mám tě rád" dostávají větší smysl, když si je dítě může spojit s vašimi láskyplnými pocity; ty často vyjadřuje fyzická blízkost. Když svému dítěti například čtete pohádku na dobrou noc a držíte je v náručí, můžete v některém bodě příběhu, kdy dítě cítí radost a lásku, tiše říci: "Mám tě rád, zlatíčko."

Když dítě začne chápat, co vaše věta "Mám tě rád" znamená, můžete ji začít používat i jinak a při jiných příležitostech, takže se postupně spojí s pravidelnými událostmi, jako třeba s loučením před odchodem na hřiště nebo do školy. Ke svým slovům také můžete připojit upřímnou chválu za něco, co se vám na dítěti líbí. Alice, dnes matka dvou dětí, říká: "Pamatuji se, jak moje maminka mluvívala o mých krásných zrzavých vlasech. Příznivé poznámky, které pronášela, když mi před vyučováním česala vlasy, byly a stále jsou součástí mého vnímání sebe samé. Ani když jsem později přišla na to, že nás rusovlasých je menšina, nikdy jsem nezalitovala, že mám zrzavé vlasy. Jsem si jistá, že pochvalné poznámky mojí maminky na tom mají velikou zásluhu."

Často dítěti vyjadřujeme zároveň náklonnost i chválu. Měli bychom ale vědět, jaký je mezi tím rozdíl. Náklonnost a láska je vyjádřením toho, že oceňujeme samotné bytí dítěte, protože jeho vlastnosti a schopnosti jsou nedílnou součástí osobnosti dítěte. Naproti tomu chválou vyjadřujeme souhlas s tím, co dítě dělá, ať už svými výkony, chováním či vědomými postoji. Chvála - v tom smyslu, v jakém zde toto slovo užíváme - je za něco, nad čím má dítě do jisté míry kontrolu.

Protože záleží na tom, aby slova chvály pro vaše dítě měla opravdový význam, musíte si dávat pozor na to, co říkáte. Pokud chválu vyjadřujete příliš často, budou vaše slova mít jen malý pozitivní účinek. Můžete například říci něco jako: "Ty jsi ale hodná holčička." Jsou to úžasná slova, ale musíte je užívat moudře. Bude účinnější je vyslovit, když dítě udělá něco, z čeho má dobrý pocit a očekává pochvalu. To zvlášť platí o pochvalných poznámkách jako "Skvělá přihrávka!", když ta přihrávka byla jen průměrná. Děti vědí, kdy je chválíme odůvodněně a kdy prostě proto, abychom je potěšili. To druhé si mohou vykládat jako neupřímnost.

Častá náhodná chvála je riskantní ještě z jiného důvodu. které děti si na tento druh chvály tak přivyknou, že ji povaza přirozenou a začnou ji očekávat. V situacích, kdy se jim takové chvály nedostává, dojdou k závěru, že je s nimi něco v nepořádku a začnou být neklidné. Když sledují ostatní děti, které podobnou podporu nemají, mohou se začít ptát, proč samy mají tak přebujelou potřebu chvály.

Děti, na kterých nám záleží, samozřejmě chceme chválit, musíme ale být opatrní, aby naše chvála byla pravdivá a odůvodněná. Jinak ji děti možná budou brát jako lichocení, které mohou postavit na roveň lhaní.

Anglické slovo povzbuzovat (encourage), znamená "vlévat kuráž, dodávat odvahy". Snažíme se v dítěti podnítit odvahu, aby toužilo dokázat ještě více. Pro malé dítě je téměř každá zkušenost nová. Učit se chodit, mluvit či jezdit na kole vyžaduje neutuchající odvahu. Svými slovy dítě v jeho snažení bud' povzbuzujeme, nebo je od něho odrazujeme.

Logopedové říkají, že se děti učí mluvit napodobováním dospělých, ale že tomuto procesu prospěje, když dospělí jednotlivé výrazy nejen zřetelně vyslovují, ale také děti slovně povzbuzují při klopýtavých pokusech správně je vyslovit. Výroky typu: jsi blízko", "to je dobré", "ano, skvělé", "už to umíš" dítě vzbuzují nejen při učení slov, o která se právě pokoušejí, ale rozvíjení budoucí slovní zásoby.

Stejná zásada platí i tehdy, když se dítě učí základním spoločenským dovednostem. "Všimla si, jak ses s Mary podělil o modelínu. To se mi líbí; život je jednodušší, když se dělíme." Taková slova dítěti dodávají vnitřní motivaci postavit se (možná přirozené) touze být chamtivý. Nebo zauvažujte o slovech rodiče, který svému synovi, žáku šesté třídy, říká: "Jasone, všiml jsem si, že jsi dneska večer po zápase pozorně naslouchal Scottovi, když se ti svěřoval, jaký má pocit ze hry. Byl jsem na tebe moc hrdý, protože ses mu soustředěně věnoval, třebaže tě druzí poplácávali po zádech, když kolem vás procházeli. Naslouchání druhým lidem je jeden z největších darů, jaké jim vůbec můžeme dát." Otec Jasonovi vštěpuje odvahu zdokonalit se v umění naslouchání, jednom z nejdůležitějších umění v oblasti mezilidských vztahů. Nikdy nepodceňujte sílu povzbuzujících slov věnovaných dítěti.

Možná je pro vás těžké pronášet povzbuzující slova. Pamatujte na to, že jedním z aspektů pocitu odvahy je cítit se dobře po fyzické stránce. Bujnost a vitalita vyžadují energii, to znamená, že my jako rodiče potřebujeme mít co nejpevnější tělesné, mentální, citové i duchovní zdraví. Když se cítíme povzbuzení, jsme schopnější povzbuzovat své děti. V úplných rodinách by se rodiče měli povzbuzovat navzájem; jste-li svobodný otec či svobodná matka, vytvořte si kolem sebe okruh přátel, kterým důvěřujete, nebo příbuzné, kteří vám budou pomáhat pookřát na duchu a dodají vám energii.

Největším nepřítelem povzbuzování dětí je hněv. Čím více vu v sobě rodič má, tím více si ho bude vybíjet na dětech. sledkem budou děti zaměřené jak proti autoritě, tak protičům. Z toho přirozeně vyplývá, že moudrý rodič udělá všechno pro to, aby svůj hněv mírnil - aby jej omezoval na minimum a aby s ním zacházel zralým způsobem.

Pisatel knihy Přísloví je vpravdě moudrý: "Vlídná odpověď odvrací rozhořčení. ,,2 Síla hlasu rodiče má veliký vliv na to, jak dítě na jeho slova zareaguje. Naučit se mluvit mírně vyžaduje trénink, všichni se to ale dokážeme naučit. Navíc se můžeme naučit mluvit příjemně, i když je mezi námi a dětmi napětí: často věty zakončovat zvednutím větné melodie a tak se, kdykoli je to možné, namísto přikazování ptát. Který z těchto výroků by například dítě nebo dospívajícího nejlépe povzbudil? "Okamžitě vynes koš!", nebo "Vynesl bys prosím tě koš?" Příjemné vystupování a mírnění hněvu se mnohonásobně vyplatí. Když se snažíme své děti povzbudit v něčem konkrétním, je pravděpodobnější, že zareagují příznivě, než že naše návrhy odmítnou.

Před několika lety otiskl časopis Reader's Digest pozoruhodný příběh jedné středoškolské učitelky matematiky. Jednoho pátečního odpoledne své studenty ze St. Mary's School v Morrisu ve státě Minnesota požádala, aby si na papír do sloupce napsali jména všech svých spolužáků a vynechali mezi všemi po jednom řádku. Pak je požádala, aby popřemýšleli o tom nejlepším, co o každém z nich mohou říci, a zapsali to. Na konci hodiny seznamy vybrala a přes víkend nadepsala jednotlivé listy jmény studentů a sepsala ke každému jménu to, co ostatní o onom člověku napsali. V pondělí každému studentu předala jeho seznam.

Když se studenti a studentky pustili do čtení, začali si mezi sebou šeptat: "Netušil jsem, že to pro někoho něco znamená." Nebo: "Nevěděl jsem, že mě ostatní mají tak rádi." O tom, co se dočetli, se ve třídě nikdy nediskutovalo, ale učitelka věděla, že se toto cvičení podařilo: potěšilo studenty a zvýšilo jejich sebeúctu.

O několik let později jeden z těchto studentů, Mark Eklund, zahynul ve Vietnamu. Poté, co se jeho tělo dostalo zpět do Minnesoty, se většina studentů i ona učitelka matematiky sešli na pohřbu. Během oběda po smutečním obřadu řekl mladíkův otec učitelce: "Rád bych vám něco ukázal," a vytáhl z kapsy peněženku. "Tohle měl Mark u sebe, když ho našli. Mám pocit, že poznáte, co to je." Otevřel peněženku a vyjmul z ní dva otřepané listy papíru ze sešitu, které někdo mnohokrát vyspravil lepicí páskou, často rozkládal a opět skládal. Byl to seznam dobrých vlastností, které o Markovi napsali jeho spolužáci.

"Mnohokrát děkujeme, že jste to tenkrát udělala," řekla učitelce Markova matka. "Jak vidíte, náš syn to střežil jako poklad." A tu začali Markovi spolužáci a spolužačky jeden po druhém přiznávat, že i oni své seznamy stále ještě mají a často je čtou. Někteří je nosili v peněženkách, jeden z nich si ten svůj dokonce nalepil do svatebního alba. Jeden bývalý student řekl: "Myslím, že jsme si ten seznam schovali všichni. ,,3"

Povzbuzující slova jsou nejúčinnější tehdy, když se zaměřují na nějakou konkrétní snahu, kterou dítě vyvinulo. Cílem je přistihnout dítě, jak dělá něco dobrého, a pak je za to pochválit. Ano, bude nás to stát více úsilí, než dítě přistihnout při něčem, co dělá špatně, a pak je za to odsoudit, ale konečný výsledek za to stojí: je jím nasměrování, které vaše dítě vede 'v jeho mravním a etickém vývoji.

Děti potřebují vedení. Řeči se učí tím, že jsou vystaveny nějakému konkrétnímu jazyku. Slušnému chování se učí tím, že žijí v určité společnosti. Ve většině kultur mají rodiče hlavní zodpovědnost za socializaci dětí. Ta zahrnuje nejen společenské příkazy a zákazy, ale také etický a mravní rozvoj dětí.

Každé dítě někdo vede. Pokud jeho hlavními vůdci nejste vy, jeho rodiče, přebírají vaši roli další vlivy a jednotlivci - škola, televize, další dospělí nebo děti, které vede někdo jiný. Zeptejte se sami sebe: Dostává se mým dětem pozitivního a láskyplného vedení? Láskyplné vedení má vždy na paměti nejlepší zájmy dítěte. Jeho účelem není, aby rodiče a další dospělí vypadali dobře; jeho úkolem je pomoci dětem rozvinout v sobě vlastnosti, které jim v budoucnosti budou prospěšné. Čtvrtý typ slov ujištění dítěti ukazuje, kudy v budoucnu jít; je to mocný aspekt druhého jazyka lásky.

Až příliš často se stává, že rodiče řeknou něco, co je správné _ ovšem nesprávným způsobem. Napomínají děti, ať se vyvarují drog, ale jejich příkrý a krutý tón může děti ke drogám fakticky dohnat. Slova vedení - rady - je nutné vyjadřovat pozitivním způsobem. Kladný obsah vyjádřený zápornou formou vždy sklidí záporné výsledky. Jak se jedno dítě svěřilo: "Rodiče na mě ječí a řvou, že prý nemám ječet a řvát. Chtějí po mně, abych dělal něco, co se sami dělat nenaučili. Není v tom žádná spravedlnost."

Dalším kamenem úrazu je, že mnozí rodiče považují udílení rad za příležitost procvičovat si vyhlašování zákazů. "Nepij alkohol"  ..pokračovanie v knihe