Cesta uzdravení ... je kniha o tom, co se stane s naší duší, když trpíme ve světě, který bývá často ve tmě a v tragédii. Ztrácíme víru: Jak Bůh mohl dovolit, aby se to stalo mně? Ztrácíme naději: Jak můžu být zase takový jako před tímto ublížením? A ztrácíme lásku: Jak mohu dávat a přijímat, když se toho tolik ztratilo?

 

     Cesta, která skutečně uzdravuje a vysvobozuje, začíná v tom bodě, kde si uvědomíme, že chceme větší perspektivu, smysl a vášeň do života. Prostupuje temným územím stínu smrti, vyprahlou pouští, kde máloco má nějaký smysl a kde ztrácíme mnohé, ne-li všechno, co vnímáme jako důležité.

 

 

     Potom se dostáváme do travnatého zeleného údolí, kde kdysi bylo údolí slz a nyní je loukou šťavnaté radosti a nepředstavitelného potěšení. Předpokládám, že pochybnost, zoufalství a zklamání nejsou jen realitou všedního života, že jsou to zároveň Boží nástroje k tomu, aby naše víra, naděje a láska v nás rostla.

 

 

     Jestliže od toho, čeho se bojíme nebo co považujeme za nepříjemné, utečeme, ve skutečnosti se okrádáme o radost, kterou nám Bůh přeje, abychom ji prožívali, když procházíme svou minulostí, když si pohráváme se svou budoucností a současnost prožívali s novým nadšením.

 

     Tento život má v sobě vetkané velké utrpení a bolesti, ale má také žhavou krásu a nutkavé volání. Krása nyní působí jako okénko, kterým můžeme zahlédnout Boží tvář, kterou jednoho dne uvidíme v jeho slavné plnosti.

 

 

     Cesta uzdravení je o tom, jak nás Bůh vysvobozuje z našich pochyb, zrady, zoufalství i bezmoci, z našeho zklamání i lhostejnosti. Volá nás, abychom šli vstříc velkému životnímu cíli: stát se mužem/ženou víry, naděje a lásky.

 

     Odměna na cestě uzdravení je jednoduchá: schopnost cítit velkou radost i přes nevyhnutelnou bolest. Můžeme tančit, jíst, zpívat, pít, povídat si a být spolu s větší radostí, pokud naše srdce opravdově pochopí Boží perspektivu v naší minulosti, smysl naší budoucnosti a nadšení, kterého se máme chopit v přítomnosti.

 

     Nikdy nezapomenu na ženu, která mi vyprávěla o dopoledni, kdy se jí všechno změnilo. Posadila svého chlapečka na zadní sedadlo auta, připevnila mu pás, šla si sednout za volant a vtom si uvědomila, že zapomněla peněženku doma. Nechala klíče v zapalování, i když nenastartovala. Utíkala domů, vzala peněženku a najednou zazvonil telefon. Zaváhala, ale zvedla ho. Mluvila asi tři minuty. Když se vrátila ven, byla svědkem hororu, který navždy změnil její život.

 

     Po několika okamžicích se chlapec v autě sám vymotal z pásu, vylezl na přední sedadlo, nastartoval a podařilo se mu zařadit zpátečku. Když ucítil, že se auto pohybuje, polekal se a snažil se vyskočit ven. Zřejmě se kabátem zachytil někde uvnitř, protože ho auto vleklo a kolem mu rozdrtilo hlavu. Během chviličky vyhasl mladý život a matčino srdce zůstane navždy otřeseno.
Dva roky po této události byla na tom žena už lépe, ale stále trpěla nevolnostmi a vinou, která ji stahovala dolů.

 

 

     Manželství se ocitlo ve vážném ohrožení a žena stále bere antidepresivní léky. Příběh a bolest, která se jí usadila v očích, mnou zatřásly. Ale jedna maličkost mě zvlášť rozrušila. „Děkuji vám,“ řekla, „zato, když jste mi řekl, že trpět není chyba.“ Všichni ostatní po ní chtěli, aby „to bylo dobré,“ vysvětlila mi. Chtěli po ní, aby „šla životem dál“. Pověděla mi, že mívala podobné pocity vůči těm, kdo utrpěli nějakou tragickou ztrátu; nechápala hloubku zranění, se kterým bojovali. Teď už je chápe. Zamyšleně poznamenala: „Nikdy jsem si nemyslela, že tragédie by opravdu, ale opravdu mohla postihnout právě mě.

 

 

 

 

     Většina z nás zůstává ušetřena takových drtivých tragedií, ale nikdo z nás neunikne bolesti, když žijeme v padlém světě. Život znamená snášet bolest. Sotva se poprvé nadechneme, zasténání je první zvuk, který vydáme. Po sedmdesáti letech (pokud se jich dožijeme) odcházíme s nářkem a bědováním, poslední výdech připomíná náš první výkřik.

 

     Příliš negativistické? Zbytečně pesimistické? Jistě, život není pro většinu lidí tak zlý. Víme samozřejmě, že utrpení nás někdy navštěvuje, ale nechceme na to myslet. Jaký smysl má přemýšlet o něčem, co nedokážeme ovlivnit? Pokud bychom tomu dokázali zabránit, pak bychom mohli trochu přemýšlet o svém postoji vůči utrpení. Ale proč se o to starat, když Bůh „dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé“ (Matouš 5,45)? Každý dostává svůj podíl radostí a starostí, tak se chopme života a doufejme v to lepší.

 

     Problém tohoto postoje spočívá v tom, že jakmile přijde nevyhnutelná bolest, pak je už pozdě přemýšlet, jak se jí necháme utvářet. Pokud nejsme připraveni na to, jak reagovat na bolest života v padlém světě, pak trpíme zbytečně. Buď se staneme necitlivými nebo nás bolest zničí, ale nepročistí nás ani nám nepřinese požehnání.

 

     Utrpení nemusí ničit naše srdce; může vést k životu. Ale znám jen málo lidí, kteří hluboce trpí a mají z toho užitek. Naopak málokdo bolest očekává nebo vítá, když přijde. Často ji odmítáme nebo zameteme pod zduchovnělou rohožku „Bůh je všemohoucí a má na to právo!“ Apoštol Pavel nám říká, že „sténáme ve svém nitru“, že dychtivě očekáváme své konečné vykoupení (Římanům 8,23).

 

 

     Ale jen málokdo z nás vstupuje do tragédie života v padlém světě a současně zápasí s Bohem tak dlouho, až naše srdce krvácí nadějí. Buď na bolest přistupujeme s beznadějným cynismem nebo se ukonejšíme umělým řešením s tím, že to není zas tak zlé a že není třeba se tolik hrabat v negativních věcech.

 

     Boží pohled na utrpení je velmi odlišný. Bůh nás zve na cestu uzdravení, která vede údolími a přes srázy zlého světa, ale častokrát užitek z jeho vysvobozující cesty nevytěžíme. Mnozí z nás trpí – zbytečně.

 

     Za posledních patnáct let jsem strávil nesčetně hodin s lidmi, kteří prošli zmrzačujícím dětstvím sexuálního zneužívání. V roce 1988 jsem se v knize Zraněné srdce podrobně zabýval tím, jak působí zneužívání na duši, jak vyžírá jádro toho, co nás činí lidskými bytostmi podle Božího obrazu: naši schopnost věřit, doufat a milovat.

 

 

     Uplynulo deset let a sexuální zneužívání dále ničí životy dokonce v kultuře, která tomuto tématu věnovala více času a energie než kdokoli předtím. Rozhoďte sítě do ještě větší šíře a bude jasné, že mnozí z nás nesou hluboká zranění jednoduše protože, že lidské bytosti ubližují jedna druhé, ať už záměrně nebo ne, ať už po vlastní provokaci nebo bez ní.

 

     Deset let a daleko více přemýšlení mě jasněji přivedlo k tomu, co zlo v tomto světě dělá, když ubližuje všem našim srdcím a zatemňuje naši lásku vůči Bohu i druhým. Bez ohledu na to, jak jsme ty rány získali, všichni potřebujeme dobrou zprávu o uzdravující moci vykoupení: zlo chtělo, abychom trpěli a byli zničeni, ale Bůh to dopustil pro naše dobro.

 

     Uzdravení tohoto života není řešení naší minulosti; je to využití naší minulosti, abychom se dostali do hlubšího vztahu s Bohem a k jeho záměrům s našimi životy. Potřebujeme nově pochopit, jak jednat se zraněními v minulosti, pochopit do té míry, že uznáme, jak to ublížilo lidskému duchu, a přitom spatříme cestu k životu v hojnosti, jak nám ho slibuje Bůh.

 

 

 

     Nenávidíme utrpení. (No samozřejmě.) Při prvním příznaku bolesti hlavy si hned bereme aspirin. Při prvním náznaku napětí s přítelem se snažíme věci napravit – nebo pokud řešení napětí působí další konflikt, tak nemáme daleko k tomu, abychom se ponořili do jiných aktivit. Jsme umělci v tom, jak utíkat.

 

     Jistě, jestliže má bolest jasnou příčinu a snadné řešení, pak není důvod trpět jen pro utrpení. Ale většinu bolestí nemůžeme odstranit tím, že se prostě rozhodneme sáhnout po aspirinu. Pak vnímáme výzvu, abychom bolest řešili. A jako Kristovi následovníci máme cestu utrpení považovat za cestu posvěcení: „K tomu jste přece byli povoláni; vždyť i Kristus trpěl za vás a zanechal vám tak příklad, abyste šli v jeho šlépějích“ (1. Petrův 2,21).

 

     Způsob, jakým přistupujeme k utrpení, je obvykle určen naším základním postojem k životním zápasům. Mnozí z nás jsou přesvědčeni, že Bůh je odhodlán pomáhat nám, abychom se vyhnuli nebo vítězili nad nepřízní – jsme víc než vítězové. A je to pravda. Avšak toto biblické přesvědčení se dá rozmělnit představou, že existuje způsob, jak úplně vymýtit naši bolest, pokud jen najdeme správnou kombinaci modlitby a činnosti. Jestliže nemoc při lékařské péči neustoupí, pak by snad mohla pomoci modlitba, mazání olejem nebo zvláštní shromáždění. V jádru tkví předpoklad, že „bychom měli“ dospět k úlevě od bolesti. Pokud se to nedaří, pak máme tendenci si myslet, že někde je chyba: a vůbec, musí existovat nějaký lék, jestliže jsme víc než vítězové.

 

     Ale bolest hraje důležitou roli v oblasti tělesné, duchovní i v oblasti vztahů. Jednou z nejčtenějších moderních alegorií je Hinds´ Feet on High Places (Čeledínovy nohy na výšinách) od Hannah Hurnardové. V tomto podobenství Bůh volá paní Ustaranou, aby se vydala na cestu do vysoké země a šla spolu se dvěma družkami, Utrpením a Bolestí, které jí  pomohou. Ohromená, že ji Bůh volá, aby cestovala s takovými neatraktivními lidmi, prosí Pastýře: „Já s nimi jít nemůžu,“ vzdychá. „Nemůžu, opravdu to nejde. Ty můj pastýři, proč mi to děláš? Jak můžu cestovat v jejich doprovodu? To je víc, než unesu. Říkáš mi, že už sama cesta v horách je příkrá a náročná, že nemůžu jít sama. Proč tedy, ach, proč se mnou posíláš ještě Utrpení a Bolest? To jsi mi nemohl dát Radost a Pokoj, aby mě na cestě posilovaly povzbuzovaly a pomáhaly mi na tak namáhavé cestě?

 

 

Nikdy jsem si nemyslela, že bys mi tohle udělal!“