Nyní je nejvyšší čas, abychom ničivému hodnotovému systému, který jsem dosud popisoval –systému, který hodnotu a důstojnost vyhrazuje pouze pro vybranou menšinu — vyhlásili totální válku. Odmítám představu, že pocity méněcennosti a nedostatečnosti jsou nezbytné a že současná epidemie pochybování o sobě samých je nevyhnutelná. Náš ůkol je sice u některých dětí obtížnější než u jiných, ale způsoby, jak dítěti vštípit vědomí jeho pravé hodnoty, existují, bez ohledu na tvar jeho nosu, na velikost jeho uší a na to, jak výkonné je jeho myslení. Každé dítě má právo chodit se zvednutou hlavou, a to nikoli v povýšenosti nebo v pýše, ale v sebedůvěře a pocitu bezpečí. Pravě takovéto chápání lidské hodnoty pro nás zamýšlel náš Stvořitel. Jak pošetilé je zpochybňovat svoji vlastní hodnotu, když nás sám Bůh vytvořil ke svému obrazu! Jeho názor na kult krásy byl s dostatečnou jasností vyjádřen již před více než třemi tisíci lety, kdy Samuel hledal krále pro Izrael. Mezi Jišajovými syny Samuel přirozeně zvolil toho nejvyššího a nejpohlednějšího, ale Bůh mu řekl, že nevybral dobře: Nehleď na jeho vzhled ani na jeho vysokou postavu, neboť já jsem ho zamítl. Nejde o to, nač se dívá člověk. Člověk se dívá na to, co má před očima, Hospodin však hledí na srdce.

 

 

Navzdory tomu, jak jasné toto poselství je, svým dětem jsme ho nepředali. Některé si připadají tak méněcenné, že nevěří ani tomu, že by je Bůh mohl mít rád. Připadají si úplně bezcenné a prázdné a myslí si, že Bůh o ně nemá zajem a ani jim nerozumí. Takovým dítětem byl také Chris. Napsal dr. Richardu A. Gardnerovi, psychoterapeutovi, který pracuje s dětmi, tento vzkaz:

 

 

 

Cítite tu Chrisovu osamělost a zoufalství? Je skutečně tragické, když si už sedmileté dítě myslí, že ho celý svět nenávidí. Kolik potenciálu, který v něm byl pri jeho narození, se takto ztrácí! Kolik zbytečné bolesti si s sebou po celý život ponese! Chris je však jen další obetí hloupého a nesmyslného systému oceňovaní hodnoty človeka — systému, jenž zdůrazňuje takové vlastnosti, které většina našich dětí nemůže získat. Místo toho, abychom oceňovali poctivost, čestnost, odvahu, dovednost, smysl pro humor, mateřství, věrnost, trpělivost, pracovitost a další ctnosti, jež lidé chválili dříve, připisujeme nejvyšší hodnotu chytrým mladým lidem, kteří „dobre vypadají“ na pláži. Neměli bychom nyní od této nepotřebné diskriminace upustit?

 

 

Co tedy máme dělat? Jak můžeme jako rodiče a učitelé budovat ve svých dětech silné já a nezlomného ducha, když na ně doléhají všechny tyto vlivy? Jakými kroky lze tento smer zvrátit? Na tyto otázky odpovídají následující návrhy a rady, které nabízejí konkrétní postupy, jichž je možno použít. Tyto „strategie“ jsou zaměřeny na první roky života dítěte v rodině, na dobu školní docházky, na zkušenosti pri dospívání a na otázky, které se týkají dospělých. Po vysvětlení dané strategie vždy následuje část věnovaná otázkám a odpovědím, které jsou odrazem konkrétních žádostí o radu, které od rodičů dostávám.

 

 

 

 

 

My rodiče jsme v pravém slova smyslu produkty spoločnosti, jejíž hodnoty jsem zde odsoudil. Jako všichni jsme byli učeni uctívat krásu a rozumové nadaní, a stejnou výchovou procházeli i naše babičky a dědečkové, strýčkové a tetičky, bratranci a sousedé. Všichni chceme mít doma zázračné děti, které ohromí svět. Podívejme se pravdě do tváře: střetli jsme se s nepřítelem — a tím nepřítelem jsme my! Ta největší škoda býva způsobována doma, kde by dítě mělo mít záštitu a útočiště. Kromě toho jsem si při práci s rodiči všiml, že v přijetí větších nedostatků jejich dětí jim často brání jejich vlastní pocity méněcennosti. Nechtějí své syny a dcéry odmítat a usilovně se snaží své vnitřní myšlenky skrýt. Ale jejich „poškozené“ dítě symbolizuje jejich vlastní pocity nedostatečnosti a selhání. Takže jen velice zralý rodič se může podívat na své ošklivé nebo rozumově podprůměrné dítě a říci: „Nejen že tě mám rád, maličký, ale také uznávam tvou nezměrnou hodnotu jako lidské bytosti.“

 

 

Prvním krokem při budování sebevědomí v dítěti by tedy mělo být, že prozkoumáme své vlastní pocity – a budeme ochotni odhalit i své vinou zatížené postoje, které jsme si možná dříve neuvědomovali. Jste ve skrytu svého nitra zklamán, že vaše dítě je tak obyčejné? Stáva se vám, že ho občas odmítáte, protože není dostatečně přitažlivé? Myslíte si, že je zabedněné a hloupé? Narodilo se v těžkém období, kdy rodine způsobilo finanční a hmotné potíže? Chtěl jste místo chlapečka holčičku? Nebo místo holčičky chlapečka? Bylo toto dítě počato mimo manželství, takže bylo příčinou nechtěné svatby? Vzpomínáte s horkostí na svobodu, ktorou jste ztratil, když přišlo na svět, a rozčiluje vás, kolik času a úsilí mu musíte věnovat? Uvádí vás do rozpaků svou přílišnou hlučností a divokostí nebo naopak tím, že je příliš uzavřené a stáhnuté do sebe? Je zcela zřejmé, že pokud své dítě nemáte z nějakých svých důvodů rádi, nemůžete ho naučit, aby si samo sebe vážilo. Když prozkoumáte své nejvnitřnější pocity –možná to bude s pomocí chápavého poradce nebo lékaře – budete moci jako milující rodiče udělat ve svém srdci pro své dítě místo, přestože není úplně dokonalé. Vždyť jaké máme právo požadovat zázračné děti, když sami jsme tak obyčejní?!

 

 

To, jakým způsobem se vaše dítě divá samo na sebe, je do značné míry dáno tím, jak si myslí, že ho „vidíte“. Se zájmem sleduje, co říkáte a děláte. Vaše „prohlášení“ ohledně jeho hodnoty vnímá pozorněji než jakékoli jiné a „čte“ dokonce i vaše nevyslovené (a možná také podvědomé) postoje. Dr. Stanley Coopersmith vedl vyčerpávající průzkum vědomí vlastní hodnoty a došel k závěru, že rodiče mají na pohled dítěte na sebe samo nesmírný vliv. Mohou ho buď vybavit sebedůverou, nutnou k překonání společenských tlaků, které jsem zde popsal, nebo ho mohou ponechat prakticky bezbranného. Rozdíl spočíva v kvalitě jejich vzájemného působení. Když je dítě přesvědčeno o tom, že ho jeho rodiče velice milují a váží si ho, je pravděpodobné, že přijme svoji vlastní hodnotu jako člověka.

 

 

Všiml jsem si však, že mnoho dětí intuitívne ví, že je jejich rodiče milují, ale nevěří, že by jim také připisovali vysokou hodnotu. Tyto zdánlivě rozporné postoje nejsou v mezilidských vztazích tak neobvyklé. Žena může například milovat svého manžela alkoholika, ale pro to, kým se stal, jím může pohrdat. Takže dítě může ve své mysli dospět k názoru: „Samozrejmě mě milují, protože jsem jejich dítě – vidím, že jsem pro ně důležitý – ale jako na člověka na mě hrdí nejsou. Jsem pro ně zklamáním. Nesplnil jsem jejich očekávání. Nevyvedl jsem se tak, jak doufali.“

 

 

Rene Voeltzel řekl: „Nesmíme v dítěti příliš brzy hledat člověka, jakým se později stane.“ Posuzovat dítě příliš brzy je nespravedlivé a škodlivé. Buďte trpělivý a dejte svému malému čas dozrát. Na těch rysech, které vás nejvíce znepokojují, citlivě pracujte, ale v každém případě mu umožněte být dítětem. Vždyť dětství trvá tak krátce!

 

 

 

 

 

 

V posledních letech se výrobcum hraček a jiným obchodním zájmum podařilo změnit způsob, jakým si dnes děti hrají. Místo toho, aby si tří až čtyřleté děti hrály s plyšovými zvířátky, s míčem, s autíčky, s houpacím koněm a dalšími tradičními atributy dětství, učí se nyní představovat si život jako adolescent. Tento směr nejvíce ovlivnilo hnutí panenek Barbie, a já s celým tímto pojetím bezvýhradně nesouhlasím. Lepší způsob, jak dětem vštěpovat kult krásy a materialismus, než pomoci atraktívni Barbie snad ani být nemůže. Kdybychom se zámerně snažili naučit své děti, že je nezbytné vyrůst jako bohatý a krásny, nemohli bychom to dělat lépe, než už to děláme. Už jste někdy videli ošklivou Barbie? Měla kdy nejaká byť i sebemenší vadu? Samozrejmě že ne. Vyžaruje z ní ženství a sexuální přitažlivost. Její vlasy jsou husté a lesknoucí se, v perfektním účesu. Její dlouhé, tenké nohy, dobre formované poprsí a půvabná chodidla jsou absolutně dokonalá. Její nalakovaná pleť je bez vady a bez poškvrny (kromě drobného nápisu ,,Made in Japan“ vespod). Nikdy nemá uhry a nikdy není hloupá a na jejím růžovém těle není ani deko přebytečného tuku. Barbie patří ke krásným lidem, ale nejen to – stejně krásní jsou i všichni její kamarádi. Tyto idealizované modely představují v emocionální oblasti časovanou bombu, která vybuchne v tom okamžiku reálného života, kdy se třináctileté dítě poprvé dlouze zadívá do zrcadla. Je to jasné – k Barbie má daleko!

 

 

Avšak tělesná dokonalost těchto panenek není to, co mě znepokojuje nejvíce; daleko škodlivejší jsou hry dospívajících, které evokují. Ken a Barbie spolu chodí na schůzky, učí se tančit, projíždějí se autem, opalují se, jezdí spolu pod stan, vyměňují si manželský slib a mají děti (doufejme, že v tomto poradí). Děvčátkům, která by ještě měla myslet na dětštější veci, se zde naplno předvádí svět dospívajících s jeho důrazem na sexuální uvědomění. Tím se naše děti dostávají ve svém vývoji do nepřirozeného postavení, kdy jejich zajem o sexuálni oblast může vyvrcholit o několik let dříve, než je vhodné – se všemi zřejmými důsledky pro jejich vztahy a jejich emocionální zdraví.

 

 

Hodnoty dospívajících dětem nevštěpujeme jen hračkami, které jim dávame; máme na to i jiné vysoce efektívni metody. Televízni programy jsou zejména v nedeli dopoledne nabité slaboduchými námety ze života dospívajících. I zdanlivě nevinné porady, jako je Archie a její kamarádi, jsou zaměřeny výhradně na zkušenosti ado-lescentů. Do svých šesti let dítě strávi tisíce hodin pred obrazovkou a poznáva hodnoty, postoje, oblékání, chovaní a vzrušení dnu. které má teprve pred sebou. Hvězdy z rad dospívajících jsou pečlivě vy-tváíeny a pak prodávány těm nejmladším vrstvám diváků, což pri— naši odpovídající zamilovanost a dopisy obdivovatelů. Tím vším lze částečně vysvětlit, proč děti touží po schůzkách a mají zajem o sexuálni oblast ve stále mladším veku.

 

 

Myslím, že je žádoucí odložit zkušenosti adolescence na dobu, kdy je vyvolají šťastné hormóny. Proto se velice přimlouvám za to, aby rodiče kontrolovali, jakým vlivům jsou děti vystavovány, a zajišťovali jim vždy takovou činnost, která bude úměrná jejich veku. A všechno, co vašemu dítěti říká, že musí být bohaté a krásne, je třeba hodnotit s odstupem. Nemažeme sice své děti izolovat od světa, jaký je, ale také z nich nemusíme dělat zuřivé fanoušky poslední módy.

 

 

 

 

 

 

Podívejme se nyní, jaká nebezpečí pro sebevědomí dítěte se nutně vynoří v průběhu jeho dozrávání. Asi tak od tří let si naše malá chlouba a radost začína prošlapávat svoji vlastní cestu do světa druhých lidí. Hraje si před domem s dětmi ze sousedství, často už chodí do mateřské školy a za rok za dva si to namíří do předškolní třídy. Zatímco v prvních několika letech bylo možné jeho sebevědomí pečlivě střežit, nyní je pro maminku stále těžší zasahovat do jeho prostředí. Ostatní děti se mu mohou posmívat a zesměšňovat jeho nedostatky; možná nebude schopen obstát v jejich hrách; a dokonce se při nějaké nehode může i zmrzačit nebo zabít. Toto počáteční období „uvolňování“ vnímá starostlivá maminka často jako nesmírné ohrožení. Její přirozenou reakcí je přitisknout své dítě těsně k sobě a obklopit ho „ochranou“. Tím, že ho bude dnem i nocí sledovat, střežit, bránit a chránit, ho snad může ušetřit některých bolestí, které prožila ve svém dětství, ale její silná touha pomoci může také negativne ovlivnit jeho růst a vývoj. Pokud se má dítě učit a dělat pokroky, je třeba přijmout i určitá rizika; nikdy se nenaučí chodit, pokud mu nedovolíme, aby při tom také padalo.

 

 

Vypěstovat nezdravý vztah závislosti mezi rodičem a dítětem je pravdepodobně snadnější než se mu vyhnout. Často se vytváří už v prvních dnech života dítěte. Při svém narození je děťátko naprosto bezmocné. Člověk zapomíná, jak závislé takové novorozeně je – a vlastně na to chce zapomenout co nejrychleji! Ten malý tvoreček pro sebe nemůže udělat vůbec nic: neumí se obrátit, nemůže se podrbat na hlavě, není schopen formulovat své myšlenky a nezvedne ve svém zájmu ani malíček. V důsledku toho jsou rodiče zodpovědní za uspokojení všech jeho potreb. Jsou jeho sluhy, a pokud jeho požadavky plní příliš pomalu, je vybaven křikem, při němž člověku až běhá mráz po zádech a jehož pomocí je pobídne k činnosti. Nemá vůbec žádné povinnosti. Dokonce ani nemusí oceňovat jejich námahu. Nebude říkat „prosím“ ani „děkuji“, neomlouvá se za to, že je probouzí šestkrát za noc. Dokonce ani neprojeví trochu soucitu, když si jeho vyčerpaná maminka ve tři hodiny ráno zabodne do palce zavírací špendlík (což je bezpochyby největší utrpení, které človek může prožít!). Jinými slovy, dítě svůj život začíná ve stavu naprosté závislosti na těch, jejichž jméno nosí.

 

 

Avšak asi tak za dvacet let, na opačném konci jeho dětství, očekáváme, že v něm došlo k určitým výrazným změnám. Měl by být schopen přijmout všechny závazky začínající dospelosti. Očekává se od neho, že bude moudře nakládat s penězi, že nebude neustále měnit zamestnání, že bude věrný jedné ženě, starat se o svou rodinu, řídit se zákony své země a že bude dobrým občanem. Jinými slovy, v průběhu dětství by měl človek přejít od postavení bez zodpovědnosti do pozice úplné zodpovědnosti. A teď, drazí přátelé, jak se náš malý Jeník dostane z pozice A do pozice B? Jak dojde k této magické proměně sebekázně? Je mnoho samozvaných odborníků na výchovu dětí, kteří si zrejmě myslí, že to všechno by se mělo odehrát na konci adolescence, asi tak pět minut před tím, než náš Velký Jan opustí svůj domov navždy. Do té doby bychom mu podle jejich názoru měli dovolit všechno, co si v danou chvíli přeje.