Víte, jak je těžké naslouchat dětem, když hučí pračka nebo vysavač, pláče nemluvně, zvoní telefon, štěká pes a hraje televize - a to vše najednou. Žijeme v hlučném světě, v němž není snadné najít tiché chvíle vhodné k naslouchání. Nicméně i během dne takové okamžiky přicházejí - jen je nesmíme přeslechnout.

Líbí se mi samolepka na nárazník auta: "Je-li matčino místo v domácnosti, proč musím být pořád v autě?" V tomto tisíciletí je auto naším druhým domovem. V autě jíme, líčíme se, telefonujeme. Protože v autě trávíme tolik času, učme se být dobrou matkou i v našem domečku na kolečkách. 

Po celou dobu, co chodil Steven do školy, jsem se nepodílela na programu sdílení aut. Sousedé si sice mysleli, že jsem hloupá, a vypadalo to divně, když jsme vyjížděly autem současně se sousedkou, abychom své ratolesti odvezly na totéž místo. Já jsem se ale nechtěla vzdát oněch vzácných chvil, které jsem trávila v autě se svým synem cestou do školy a ze školy. 

V autě probíhaly některé z našich nejlepších rozhovorů. Některé chvíle, které jsem strávila se Stevenem na těchto cestách, patří do pokladnice mých nejvzácnějších vzpomínek. Chtěla jsem, aby věděl, že k nejlepším okamžikům dne patří ten, kdy ho odpoledne mohu vyzvednout u školy. Vyprávěl mi o tom, co prožil, dokud byly vzpomínky ještě čerstvé. Pokud byl zamlklý, naslouchala jsem nejprve očima a pak jsem se ho svýma ušima snažila přimět, aby se rozpovídal. Nakonec jsem naslouchala srdcem, když jsme jen tiše seděli. Tento čas strávený v autě může být požehnaný. 

Vzpomínám si na jednu konkrétní cestu domů - Stevenovi bylo tehdy patnáct. Vyprávěl mi o tom, jak spolu někteří chlapci a děvčata ve třídě chodí. Kladla jsem otevřené otázky a Steven odpovídal docela obšírně. Najednou se ale uprostřed věty odmlčel a řekl: "Vůbec nechápu, jak to, že ti to všechno říkám!" V tu chvíli jsem sklízela odměnu za dobré naslouchání - ne proto, že jsem naslouchala právě onoho dne, ale protože jsem Stevenovi naslouchala po patnáct let, během kterých se mezi námi vytvořil vztah důvěry a lásky. Tento vztah se nezrodil přes noc. Ale zrodil se. A já naslouchám dodnes. 

Musíte jet něco vyřídit? Vezměte své dítě s sebou. Pozvěte jen jedno ze svých dětí - a pak dobře využijte čas k naslouchání. Možná vás překvapí, jak se dítě otevře, je-li s matkou samo. 

Musíte zajet někam dál? Vezměte jedno dítě s sebou. Vypněte autorádio. Odložte cédéčka. Zakažte v autě sluchátka. 

Když pojedete s dítětem z jednoho místa na druhé, využijte čas k tomu, abyste ho nasměrovala na správnou životní cestu. 

"Pověz mi, co pro tebe bylo dnes nejhorší? A co se ti nejvíc líbilo?" Tyto dvě otázky jsem pravidelně kladla na sklonku dne, než šel Steven spát. Je úžasné, můžete-li naslouchat svým dětem večer, když je políbíte a přikryjete dekou. Děti udělají všechno pro to, aby oddálily okamžik, kdy už musí jít spát. Tak si udělejte chvilku, posaďte se na okraj postele a naslouchejte tomu, co vám řeknou. Snažte se naladit se na jejich myšlení, proberte jejich den, odhalte jejich starosti a odpovídejte na jejich otázky. Kéž vám večer mohou vyprávět, co se odehrává v jejich srdcích a v jejich myslích. 

Voltaire řekl: "Ucho je cestou k srdci." Čas před usnutím je nejvhodnější chvílí, kdy se touto cestou vydat. 

Z průzkumů vyplývá, že zvláště chlapci se rozpovídají více během fyzické aktivity. Musím říci, že jsem se stala odbornicí na vojáčky, lego a Playmobil. Byly dny, kdy jsem si hrála s autíčky a náklaďáky, stavěla stan pod pingpongovým stolem, obědvala v pevnosti na stromě, hrála maňáskové divadlo nebo si hrála na obchod. Byla to vždy doba, kdy jsem si nejen hrála, ale i pozorně naslouchala. Byly to vklady na Ú' lásky mého syna. V letech dospívání mi nesly slušné úroky. Pokud má dobrá matka správně naslouchat, je budování vztahu nesmír důležité. 

Jedna studie zkoumala rodiny, které vychovaly "úspěšné" děti. Zjisl se, že tyto rodiny měly jedno společné: Sešly se alespoň jednou der u společného jídla. 

Některé z nejlepších rozhovorů se odehrávají při společné ve ři. Ostatně s důležitými hovory při jídle se setkáváme i v Bibli: žíš šel k Zacheovi na večeři, učil své učedníky, zatímco se pekla II na otevřeném ohni, ba i při Poslední večeři byl čas otázek a odpovl Ve Starém zákoně čteme o královně Ester, která pozvala krále na čeři, než ho požádala, aby zachránil Židy. Připomínka Velikonoc b spjata s jídlem a králové často zvali své rádce, aby s nimi každý ve pojedli u společného stolu. 

Po celé generace byla večeře dobou, kdy se rodina scházela po ( kdy se každý věnoval nejrůznějším povinnostem. Dnes ale drahocenný čas, který rodina tráví spolu, musí odolávat požadavkům fotbalu, baletu, gymnastiky, taekwonda, schůzek rodičovského sdružení a dalších aktivit. 

Chceme-li čelit snahám těchto činností připravit nás o společnou večeři, pomůže nám, když večeře bude něčím, nač se děti těší. Nemluvím vím teď o slavnostně vyzdobené tabuli, mluvím o slavnostně vyzdobených srdcích. Jde o to, abychom spolu byli rádi. Večeře není chvíle kdy se mají řešit rodinné spory nebo kázeňsky trestat. Je to čas uvolnění, čas sdílení toho, co se odehrává v našich životech. 

Všimněte si, kdy se vzkříšený Ježíš rozhodl kárat Petra, který před ukřižováním třikrát zapřel. Nebylo to během společného jídla ale až poté, co celá skupina společně pojedla ( J 21). Čas večeře bychom neměli vyplňovat reptáním a stížnostmi, ale příjemným  rozhovorem, v němž se soustředíme na sebe navzájem a při něm užíváme toho, co jíme - a nezabýváme se tím, co užírá nás. 

Chcete-li být dobrou matkou, pak při večeři naslouchejte rodine nikoli televizi. U nás doma nesmí být televize poblíž jídelního stolu Mnohé rodiny ale večeří spolu s Peterem Jenningsem, Tomem Brokawem a Danem Ratherem. Já ale mnohem raději naslouchám zprávám, proč byl matematický test paní učitelky Moorové tak těžký, koho si Mike pozval na školní slavnost nebo kam až se Casey vyšplhala během přestávky. 

Pro případ, že byste pochybovaly o důležitosti naslouchání vašemu dítěti, vám povím varovný příběh dvou matek a jednoho dítěte. 

Karen: 

Vzpomínám si, jak jsem se jednou vrátila z konkurzu na roztleskávačky. Bylo mi tehdy devatenáct. Neuspěla jsem. Brali šest dívek a já jsem skončila jako sedmá. Zato vybrali jednu dívku, s níž jsem už léta soupeřila. Úplně mě to zničilo. Přišla jsem do kuchyně, kde matka připravovala večeři. Plakala jsem, doslova jsem hlasitě štkala. Matka mířekla zhruba toto: "Tak už kvůli tomu neplač. Příští rok to zkusíš znovu!" Žádné pohlazení, žádná útěcha. Ani nepřerušila svou práci. Utekla jsem do svého pokoje a plakala jsem dál. Velmi mě to bolelo. 

O několik let později jsem měla příležitost zajít několikrát s matkou za poradcem. Během jedné schůzky jsem tuto událost připomněla. Matka si ji vůbec nepamatovala. Při oné schůzce jsme si vyměnily role. Já jsem hrála ji a ona mě. Tak jsem jí mohla ukázat, co jsem tehdy potřebovala. Nakonec se rozplakala ona, když si uvědomila, jak mě až do dospělosti poznamenalo, že mi tehdy nedokázala dostatečně naslouchat. 

Jessi: 

Měla jsem úžasnou matku. Naneštěstí jsem ji během dětství a dospívání nedokázala ocenit. Bůh mi skrze ni velice požehnal - nikdy mu za to nedokážu být dost vděčná. Téměř každý večer si ke mně před spaním sedla a naslouchala všemu, co mě trápilo. Nebyla jsem nijak oblíbené dítě; nedokázala jsem být extrovertní a společenská. Proto si ze mě ostatní děti denně nemilosrdně utahovaly, a já jsem neměla nikoho, s kým bych mohla sdílet své trápení. Tedy nikoho - kromě své 

matky. 

Každý večer mě ukládala do postele a nevzpomínám si, že by jedinkrát zaváhala, když jsem ji poprosila: "Mami, mohli bychom si popovídat?" Zdržovala jsem ji hodně přes desátou, když jsem jí líčila své nekončící trampoty, své sny a obavy. Měla jsem pocit, že je nemohu svěřit nikomu jinému než jí. Mluvila jsem o nepříjemnostech, které prožívám ve škole, o tom, jak mi nejde učení... Dobré známky jsem začala mít až na střední škole. Svěřovala jsem se matce se svou touhou stát se slavnou spisovatelkou - a také jsem kladla nekonečné množství otázek. Matka seděla u mě na posteli, usmívala se, pokyvovala hlavou. Nechala mě poplakat si na jejím rameni a někdy mí-v něčem poradila. Byla mou záchrannou plachtou, mou vrbou, mým rádcem ... Mohla jsem se u ní vyplakat. Poskytla mi vše, co jsem potřebovala, abych přestála každý ze svých dní. Stačilo mi, když jsem si uvědomila, že na mě doma čeká, a věděla jsem, že všechno zvládnu - tak, jak mě o tom neustále ujišťovala. 

Dítě: 

Díky za vše, ale odcházím do Chicaga, abych začal žít vlastní život. Ptáte se mě, proč jsem dělal ty věci, které mě dostaly do problémů, a proč jsem doma pořád rušil váš klid. Pro mě je snadné odpovědět, ale nevím, zda to pochopíte. Vzpomínáte si, jak jsem chtěl, abyste mi naslouchali, když mi bylo tak 6 nebo 7? Vzpomínám si na krásné dárečky, které jste mi dávali k Vánocům nebo k narozeninám. Tyto hračky mě zaujaly a potěšily vždycky asi tak na týden; zbytek času jsem toužil po vás. Toužil jsem po tom, abyste mi naslouchali jakc člověku, který také něco cítí. Vzpomínám si dobře, že když jsem by malý, opravdu jsem něco cítil. Ale vy jste nikdy neměli čas. Mami, byl. jsi výborná kuchařka a doma bylo pořád uklizeno. Péče o domácnos tě velice vyčerpávala. Ale něco ti povím. Stačily by mi klidně sucha ry, jen kdyby sis se mnou někdy během dne sedla a řekla mi: "Ta] mi o tom povídej. Snad ti pomůžu to pochopit." Možná že všechny t: děti, které dělají věci, nad nimiž si dospělí rvou vlasy, ve skutečnosl hledají někoho, kdo by jim chvíli naslouchal; někoho, s kým by jedna! jako s dospělým, který jim může být k něčemu dobrý - chápete, ja to myslím. Kdyby se vás někdo zeptal, kde jsem, tak mu řekněte, ž hledám někoho, kdo má čas, protože mám hodně věcí, o nichž bych chtěl mluvit.  Vše dobré vám přeje 

Váš syn